Cestuji životem

Jsem nomád, co si balí svůj batoh. Něco na zem, deka či spacák, možná ešus na borůvky či láhev na vodu s oříškovou příchutí. Plyšáčka, kterého můžu obejmout v té nekončící samotě a tichu lesa. Kdy zachumlaná pozoruji měsíc, poslouchám spící les a slzy se mi koulí po tvářích. Kdy přemýšlím, jestli se životem ubírám správně. Jestli má rozhodnutí jsou správná.

Možná mám špatnou mapu. Nebo jsem si ji jen špatně zorientovala. Takže mám šanci najít správnou cestu životem a poznám, že tak to má zkrátka být. Teď ale příliš dlouho nevidím žádnou značku, dochází mi voda a jsem unavená. Jsem smutná z přátel, kteří se tak jen tváří a uvnitř jsou tak jiní… Ano, upozorňovali mě na ně, ale já tomu nevěřila. Vždyť přece… A přesto… Zklamání a slzy, pád do bahnité kaluže, ze které se nejde vyhrabat, všude stříká ta špína. Chci ji smýt. Vyprat ze sebe uzenost ohně, pyl rostlin, chomáčky mušek.Vrátit se na začátek a najít správnou cestu. Aspoň tušit, že je to ta správná cesta.

Možná bych na ní mohla někoho potkat. Ani ne doběhnout, jako se střetnout na křižovatce. Chvíli bychom poseděli a pak by se uvidělo. Buď bychom šli každý jiným směrem, kus cesty spolu nebo putovali k další studánce. Možná bychom se podpírali, pojídali borůvky a zapomněli, kam jsme chtěli jít. Pozorovali hvězdy a poslouchali zpěv ptáků.

Možná chci jít přece jen sama. Protože když zabloudím, nestrhnu sebou nikoho jiného. Je to trochu smutné, ale člověk občas musí jít sám a zadýchat se v pořádném kopci. Sednout si pak na vrcholek do trávy, hladit květy a pozorovat v dáli slunce. A tušit, že to stálo za to. Jenže člověku je pak líto, že to nemá komu říct.

A tak se znovu zachumlá do té deky a slzy se mu koulí po očích…

Co když pak zahlédnu plamínek? Možná bych se mohla jít ohřát za chladných zimních nocí. Protože kde je plamínek, je už skupina lidí. Vykládají si, zpívají, cítí se bezpečně. A pak zase ráno vstanou a prochází chladivou rosou dál. Jak kdo… Někdo kráčí sám s východem slunce a pozoruje spící lidi, chce si je tak uchovat. Někdo čeká na svou skupinu a pokračuje. A někdo se jen vzbudí, obejme svého partnera a stráví na tom místě pár dní, s nějakou jinou skupinou.

Jsem nomád bloudící životem. Asi pořádně nevím, co to znamená, ale jdu se svým batohem otázek bez odpovědí. Jdu s lahví slz zklamání a mapu mi zašpinilo bláto nesnází. Potřebuji si už sednout a čekat. Buď najdu sílu pokračovat, nebo přijde někdo, kdo srovná můj batoh a půjde chvíli se mnou. Držet se tak za ruku… Je na mě, jestli to zvládnu přijmout… Nebo uteču…

Možná jsem to už přijala, ale utekla jsem napřed. A tak čekám. A třeba mi někoho přivede. Někoho, kdo mě bude doprovázet už pořád a on nás bude jen z dálky s úsměvem pozorovat…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „Cestuji životem

  1. Milá Berry, jakpak by mohla být taková úžasná a milá holka jako Ty vůbec sama. Že jsou lidé, kteří zradí nebo zklamou Tvou důvěru… tomu rozumím, zažívám něco podobného. Postrádám skutečné přátele. A vůbec někoho, protože ty naše Lovosice… to je taková díra po granátu.. je nás tu 10 000 lidí a já si tu připadám sama, ale nechci mluvit o sobě, jen Ti chci říct, jak Ti rozumím. Ale ty jsi takový pozemský andílek. Vím, že toho umíš hodně dát ostatním lidem a myslím, že by ses pro druhé dokázala rozdat. Věřím, že to Tvé čekání má velkou cenu a že nakonec, až to budeš nejméně čekat, přijde prostě člověk stvořený jen a jen pro Tebe a odmění Tě za to, co jsi pro ostatní jako ten andílek učinila. A pak si řekneš, že to čekání mělo smysl. A já Ti budu přát, abys při tom svém čekání nemusela být tolik smutná. Aby Ti přišel někdo naproti a aby to bylo co nejdřív! Chci Ti dát tu naději do srdce, aby ses mohla usmát a s tím úsměvem zavřela oči ke svému spánku čekání a těšila se na to, co přijde.

  2. Mniška: Jednou jsem skoro o tomto tématu mluvila s kamarádem a řekl mi zajímavou věc, nad kterou od té doby přemýšlím. Občas musíme prožívat jednostranné vztahy, kdy my jen nasloucháme, ale nikdo nenaslouchá nám, protože i to ty vztahy utužuje. Jen je to velice náročné vydržet chvílemi. Moc Ti Mniško děkuji za milá povzbuzení. Mohu Ti slíbit to, že až se to stane, budeš mezí prvními, kdo to bude vědět, na to můžeš vzít jed 😉 Do té doby mám školu, dětičky v oddíle, a ták 😉

  3. Milá Berry, cítím z tvých slov veliký smutek. Myslím, že ti prostě schází spřízněná duše, ať kluk, kterého bys měla ráda, nebo kamarádka, které bys mohla věřit. Nosíš v hlavě i v srdci spoustu nápadů a postřehů a chtěla by ses o to s někým podělit. Ale s kým? Zřejmě lidi kolem tebe jsou průměrní všední lidé, trochu povrchní, a nevšímaví k ničemu jinému než k sobě. Ty bys potřebovala někoho se stejnou krevní skupinou, jak se říká.
    Protože žádný člověk nemůže jen dávat, aniž by něco dostal zpátky. A mám dojem, že ty dáváš a dáváš a dáváš a žádná protireakce se nekoná. Jistě, nedáváš proto, abys dostala, ale rovnováha v přírodě i v životě by měla být a tím, že někdo jen dává, ale nepřijímá, se rovnováha vychyluje.
    Myslím, že jsi opravdu skvělá holka, jen se asi špatně zařazuješ mezi své vrstevníky, nezapadneš mezi ně tak, jak by jsi chtěla. Ale neměň se kvůli tomu, Berry, nesnaž se stát někým, kým nejsi.
    Asi bys měla chodit víc mezi lidi,zkus nějaké festivaly, třeba folkové, ty nejsou tak agresivní, i když rockový by tě možná taky nabil pozitivní energií. Zkus se podívat na nějaký kalendář akcí a domluv se s kamarády (přece jen si myslím, že nějaké máš) třeba na nějakou divadelní hru, nebo do kina.
    Jseš príma holka, férová, optimistická, usměvavá. Chmurné chvilky, co tě na nějaký čas vcucnou do sebe, zase musí zmizet, a ony zmizí!
    Neboj, Berry. Nic není tak horké jak se zdá a vždycky všechno nějak dopadne.
    Někdy i dobře, kupodivu… 🙂

  4. Vendy: Takoví lidé jsou, jen nešvar dnešní doby – nikdo nemá čas. Nebo má, ale v nesprávnou chvíli… Spíš je asi problém, že poslední dobou jsem pro všechny vrbou, a jakmile se ti lidé z trablí vyhrabou, skoro na mě zapomenou a nenapadne je dělit se i o radosti… A tak vrba čeká… Ale někdy zasvítí sluníčko a je dobře. Ale někdy popadne splín. A děkuji, před měsícem jsem byla v kině po stráásně dlouhé době a plánuji i divadlo, miluji kulturu, jen kde má na to člověk brát, že 😉 A navíc toto jsem psala před jedním pobytem/kurzem, který mě velice nabudil a vyzkoušela jsme si tam plno nových věcí, např. i to, že jsem si večer četla s dvěmi kamarádkami v posteli Broučky a jeden večer jsem zalezla s kamarádkou do tepla pod peřinu a četly jsme si moje básničky 🙂 A na půdě s kamarády zpívali písničky a vůbec, byl to takový život až mimo realitu 🙂

    • Broučci, to je senzace! Neobyčejně uklidňující a takové společné čtení může být pěkné zpestření dne. O písničkách ani nemluvě… to bylo moc hezký.

      • Spíše holčiny usínaly a ty první kapitoly vždycky končily slovy a spali a spali a spali. A já zjistila, že přes půl kapitoly si čtu sama 😀 A písničky, např. zažít nudu – vadí, dokud se zpívá – ještě se neumřelo, jsme vyloženě řvali, nikdy jsem to tak nezažila 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.