Putování za pramenem (3)

To je zlé, nějak si zvykám psát komentáře a předdodatky k textu :-D. Ehm, slibovaná poslední část z pohádky z výpravy, v případě zájmu napíšu perličky :-).
Soukromý bonus pro cenzuru, Sestřenku :), Justinku a pár dalších, kteří sem chodí anonymně, ale ví, že je myslím – příběh v této části je parafrázovaný a vy určitě víte odkud nebo alespoň máte vysoké šance to najít ;-).

Po překonání propasti to už k Elvíře neměli daleko. Po chvíli se před nimi vynořila skála s malou chajdou na vrcholku, kterou obývala všemi obyvateli lesa známá čarodějnice Elvíra. Jen co vešli do chajdy, Elvíra je přivítala: „Zdravím vás, odvážlivci. Vím, proč sem za mnou jdete. Povím vám příběh:

Než naši předci našli tento les, putovali pustou a horkou plání. Dorazili na jedno místo a tam se usadili. Zemřela tam sestra našeho vůdce, tak jsme ji tam pochovali a drželi smutek. Problém byl v tom, že nám došla voda. Vůdce si toho přes svůj smutek nevšiml a nám nezbylo nic jiného, než že jsme mu to museli vytknout. Padla slova, která pak mnohé mrzela, ale nebyla voda. Třeba, kéž bychom zahynuli tam, odkud jsme vyšli, než tady. Některým se z horka, dlouhého putování a nedostatku vody zatemnil rozum. Netušili jsme, kam jdeme, a na pusté planině nám bylo jasné, že dlouho nevydržíme. Vedoucí se svým bratrem poodešli, aby mohli v klidu přemýšlet, naše situace jim nebyla lhostejná, přestože prožívali hluboký smutek.

Vtom je něco napadlo. Vůdce vzal hůl, s bratrem všechny svolali před jedno ze skalisek, jichž byla pustina plná, a učinili zázrak. Vůdce vyzdvihl ruku, dvakrát uhodil do skály a co se nestalo. Vyprýštil pramen. Pramen chladné, čiré, životodárné vody. Všichni se mohli dostatečně napít, nabrat vodu a díky ní jsme došli až sem, do našeho lesa.“

Elvíra skončila. Byla stará, tím pádem často unavená a po dlouhém vypravování usnula. Zvířátka se tiše vykradla z chajdy, aby ji nevzbudila, a začala přemýšlet. „Ten příběh nám má asi nějak napovědět,“ začala s uvažováním Houkalka.

Pomalík na její myšlenku ihned navázal: „Také se tam vyskytuje skála a my přemýšleli, jestli není nějaký vhodný pramen ve skále. Není to to správné řešení?“

„Kamarádi, poslouchejte,“ přerušil je Elefant. „Neslyšíte nic?“

„Co bychom měli slyšet?“ vyhrkli všichni zaráz.

„No vodu. Aha, vy nemáte tak velké uši. Mám pocit, že tu někde slyším pramen, někde dole. A my přece stojíme na skále. Není to odpověď na vše dohromady?“ Zvířátka se na sebe s porozuměním podívala a seběhla skálu dolů, aby hledala ten pramínek, který Elefant citlivýma ušima slyšel. Ani ne po chvíli Kuňkalka všechny volala.

„Kamarádi, máme ho, našli jsme ho.“ Všichni měli velikou radost a hned by se napili, kdyby je nezastavil Pomocníček.

„Neslíbili jsme náhodou sluníčku, že ho osvěžíme? To bychom měli možná udělat jako první věc.“ Zvířátka mu dala za pravdu a rozdělila si úkoly s prací. Houkalka nabrala vodu do Pomalíkovy sedmimílové boty a osvěžila jí sluníčko. Tomu se hned udělalo lépe, přestalo tolik hřát a všem už nebylo takové horko, takže se jim i lépe pracovalo. Potřebovali vodu roznést do celého lesa. Elefant nabíral vodu do chobotu, ze kterého ji pak všude rozstřikoval. Houkalka létala s naplněnou botou od Pomalíka a nalévala celému lesu nádrže. To samé dělala Kuňkalka, která vodu nosila ve své veliké puse, ze které se jí udělal obrovský vak. Pomocníček všechny obíhal a vykládal jim, jak našli pramen, ať si zajdou pro vodu. Pomalík organizoval nabírání vody z pramene a tímto způsobem byl za chvíli celý les zavlažen a na všechny se dostala voda. Zvířátka se unaveně seskupila kolem pramene a dopřála si první doušek tolik odpírané vody.

Sklonilo se k nim sluníčko se svým paprskem, pošimralo je a promluvilo k nim: „Velice vám děkuji milá zvířátka. Nejen, že jste dodržela slib a osvěžila mě, ale roznesla jste vodu do celého světa a nemyslela jste přitom na sebe. Nikdy by se vám to nepovedlo, kdyby jste si tak krásně celou dobu nepomáhala. Budiž vám to poučením pro časy příští, děkuji vám!“

„Není zač sluníčko, i my se lecčemu přiučili. Každý dokážeme něco jiného a když to spojíme, spočívá vtom naše síla. Musíme se ji naučit využívat a tato prekérní situace nás tomu přiučila. A co víc, máme nového kamaráda Elefanta.“, odpověděla sluníčku zadumaná Houkalka, která po celodenní námaze právem usínala.

Všichni byli unavení, nejen Houkalka. Unavení si polehali vedle sebe kolem pramene a usnuli zdravým spánkem. Ten však netrval dlouho a do jednoho se vzbudili. Pročpak? Začalo pršet. Všichni měli obrovskou radost, vše se vyřešilo. Tak tímto způsobem vznikla nerozlučitelná pětice zvířátek – sova Houkalka, mravenec Pomocníček, žabka Kuňkalka, šnek Pomalík a slon Elefant.

1 komentář u „Putování za pramenem (3)

  1. Kája
    Ok,ok, všechnu chválu jsme si vybrala už minule, ale kritiku jaksi nemůžu najít. Píšeš opravdu pěkně. Nevím moc co dodat k ději, prostě jsi skvělá! 🙂

    Vendy
    A já to vidím celé jako pěkný Večerníček. Může být i na pokračování… Měla bys to poslat do ČT, třeba by je to inspirovalo!:-)

    Berry
    Vendy: Tolik odvahy nemám :-D. Ale strašně mě to bavilo psát :-). Jsem ráda, že se líbilo :-).

    Vendy
    Opravdu líbilo! Sama bych takovou povídku nenapsala, zmůžu se maximálně na krátký text, ale nic delšího bych asi nedala dohromady.
    Podobně na mě působila povídka od Růženky na motivy Včelích medvídků, to se taky četlo jedna báseň.
    Mně se tvoje povídání a povídkování líbí!:-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.