Čtvrt století

Začínám psát v čase, kdy začínám slavit čtvrt století, kdy tu jsem. V čase, kdy jsem se začala prstíčkem klubat a dávat světu najevo, že chci vykouknout za všemi těmi milujícími lidmi a už nechci čekat. V čase, který natáhli o něco málo více než 24 hodin, abych to zvládla a má nedočkavost mi nevzala dech. Přestože každý den není růžový, můj život od začátku je. Čtvrt století pohádkové slečny.

https://www.instagram.com/p/BrDDV-iAD5N/

S každými narozeninami jsou rodiče dojatí, od malinka slavíváme s (m)Lékárníkem spolu, protože já si to vydobyla. Přestože tatínek s nadsázkou říká, že maminka mohla tu hodinku do půlnoci vydržet, abychom slavili ve dni mezi a nehádali se. Přestože jsme měli období, kdy jsme nedočkavě řezali ručičky zdobené na dortu od sebe, teď již tomu tak není a každá společná chvíle je nám vzácná. Maminka je čím dál dojatější, co zvládám a kam mě dostali společnými silami. Že to se mnou nevzdali.

Jsem růžová holčička, protože po narození mi navlékli ty nádherné růžové ponožky, nejmenší v nemocnici a já v nich stejně plavala. Tatínek vzpomíná na hadičky, babička na tu z hlavy, maminka zase na ponožky. S malou bolestí vzpomíná, jak vlastně neví, co dělal celé měsíce (m)Lékárník, protože všechnu pozornost a péči jsem brala já, odmítající pít. Jak když jsem se konečně začala plazit a hýbat, mi dali kšírky. Jak se mnou cvičila Vojtovu metodu mezi vším tím odstříkáváním mléka a krmením, a protože jí řekli, že se mnou musí cvičit s každým jídlem, dodržovala to i v noci, protože nikdo neřekl, že nemusí. Nespala.

Po čtvrt století, když někdo vidí holou kartu, nechápe, že to jsem já. Že mám celé studium fyziky, že dodělávám druhou školu, že praxuju, pracuju, ve volném čase fyzikuju, vedu děti, ráda chodím na tůry, věnuju se hudbě, … To vše jsem dělat neměla. Neměla zvládnout. A ejhle. Nemusí mě sledovat na neurologii, mentálně zaostalá nejsem, pohybově docela taky ne. V knihovně jsem co mi čas dovolí a kartička je mou závislostí, odhodlávám se obrušovat bříška prstů na strunách kytary a na počítači hledám články nejnovějších i starších výzkumů.

Vlastně se nejedná jen o narození, těch jizev, co mám. Znovu mi to připomnělo pondělí, kdy jsem spěchala hlídat Máli. A spěchala tak moc, že asi podruhé v životě jsem skočila na přechod sekundu po bliknutí červené, s jistotou, že auto nejede a nikoho neohrozím. A když znovu skočím na chodník, ozve se “dobrý večer, víte, co jste udělala za přestupek?” a mě vypisuje slečna pokutu za přecházení na červenou. Přesně na tom přechodu, kde mě před asi 15 lety srazilo auto a mě se nic nestalo. A to jsem šla tehdy na zelenou. Jak kdyby se objevil ve tmě hrozivý prst, který mi hrozí – neriskuj a neohrožuj sebe a mravní výchovu těch dětí. Však kolik jsem nedávno viděla kampaní, ať se nepřechází na červenou, protože děti neumí odhadnout vzdálenost a vezmou si z nás příklad. A vždycky jsem čekala i na prázdné boční ulici. Budu si to zase pečlivě pamatovat.

Ta slečna mi už dokonce sama přišla popřát!

Přibývají mi jizvičky na rukách, protože jsem v kuchyni lehce nešikovná – jizvu z prvního krájení zelí, další z prvního vaření vývaru a drobné spáleniny o plech z pečení chleba, mazance nebo buchet. Mé nohy jsou neustále plné modřin a stroupků, jejichž původ znám jen z poloviny. Přesto jsem šťastná. Můj život je růžový. Přestože mě poslední rok a půl neustále bolí loket a tuhnou zápěstí, přestože poslední čtvrtrok bojuju se ztuhlou Achillovkou a špatným postavením chodidel, přestože mi zase vlasy vypadávají více, než je zdrávo, jsem šťastná a mám růžový život.

Kuchyně je naším královstvím od malička. V různých formách O:-)

Chystám se na stáž snů. Přestože nevím, jak to dopadne s prací a co bude od léta, bojím se jen maličko. Mám celou rodinu, kde společnými silami bojujeme a ceníme si každé společné chvíle, která je nám vzájemně přidána. Přestože to není vidět, zpevňuji tělo, spíše jeho střed, netrápím se se zády. I když mě trápí sluneční ekzém, mám pokoj od toho atopického. Nemusím již (zatím) držet žádnou bezlepkovou, bezmléčnou, beztukovou, bezořechovou dietu, kterými jsem si různě byla nucena projít. Naopak, zrovna dnes jsem mamince říkala, jak mi vyhovuje, co mám ráda – celozrnné pečivo, hojnost ovoce a zeleniny, vlákniny, minimum kolových nápojů, sterilizovaných okurek, hořčice či majonézy (to máte tak, když je tvrdá výchova, v dospělosti vás to ani neláká a nechutná vám to).

Ale ten letošní dort od švagrové mi chutnal moc!

A ano – bojuji i se smutkem, starostmi, co bude dál. Ale. Co na tom! Je třeba se čas od času ohlédnout, “až potud s námi byl Hospodin, bude i nadále”. Má krabice, přestože pomaleji, stále přijímá drobné kamínky, deníček křivd vstupenky, psaníčka a já si snažím zapisovat vše to dobré. Také jsem si nadělila fotoknihu mého dětství. Protože ty věci jsou nezapomenutelné. Nepředatelné. Překrásné. Důležité.

Dnes jsem přišla na to, proč jsem v práci tak pomalá. Často se totiž zarazím, že na pacientově místě jsem mohla být já. Už tolikrát. Nebo přinejmenším někdo z rodiny. A ono nic. Ono všechno dobrý. Už čtvrt století. A to je třeba říkat a Boha chválit. Taťka říkal, že u posledních pár příspěvků jsem ho úplně totálně dojala. Nějak jsem už čtvrt roku z toho svého čtvrtstoletí celá naměkko. Začalo to tím, že jsem zvládla fyziku, ale neskončilo. Na Islandu jsem nabrala dech a učím se říkat ne, jít si za tím, co chci, překonávat byrokratické překážky, nenechat se zahnat do kouta, že jsem ženou. Jsem totiž hrdá, že jsem holčičkou svých rodičů. Růžovou. Protože ta růžová znamená strašně moc, co oni se mnou, co jsme, zvládli.

Jako jo, mám fotku i s normální panenkou, ale řekněme, že jeho narozením se stal mojí panenkou on – já si ho takhle vozila po bytě často a panenku schovala do skříně, nebo jsem s ním chodila ho uspat ven a důležitě jezdila okolo pískoviště jako ty veliké maminky a u toho četla Němcovou. Ideální dětství.

A tak si přeji, aby to další čtvrtstoletí bylo s méně pády, více sebedůvěrou, stejným množstvím lásky. Protože nelituju. A věřím, že to další bude opět nelitování hodné. Tak, jak má být. Růžové.

Co by to bylo za článek bez písně? Tuhle jsem vybrala kvůli popisku, který si dovolím převyprávět. Ano, jubileum, kterým nic nekončí, ani nezačíná. Zkrátka, žiji každý den se vším, co přináší, a tím žitím se naskýtají další radosti, starosti, příležitosti a plyne to. Jsem však vděčná za milníky, kterými to mohu zachytit, zapsat, uvědomit si.

https://www.instagram.com/p/BrD5J0gAXit/

S mikrofonem mi to nejde a bojuju, ale přes to se přeneste a přes mou nervozitu, ale dokud to nesmažou, záznam “modlitby”, kterou jsem si vypůjčila.

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.