Dg.: žena

Vedlejší diagnóza: fyzička – ale ne pořádná, jen aplikovaná

Možná je to jen akumulací posledních dní. Ale opravdu mám pocit, že si takový chorobopis táhnu na zádech. A vlastně nerozumím tomu, jak v době kampaní #meetoo se to může stát. Jak může být pravda to, co jsem vídala na letácích v tramvaji, že na mě potenciální zaměstnavatel vypálí otázku, kdy plánuji děti, zda je mám a jestli na mateřskou budu chtít odejít. A jestli vůbec se vidím perspektivně na tom místě, nebo odejdu do jiného města či za jinou nabídkou. Jsem žena.

Myslela jsem, že jsem tou slečnou, která nosí sukýnky, váže si mašle do copů, vaří, peče, pere, málo žehlí, uklízí, postará se o děti a překonala odpor k nakupování. Kdybyste mi šacovali mobil, najdete zajímavé zprávy bez kontextu typu “večeři máš v kuchyni, s dětmi jsme šli spát”, “přijdeš?”, “večeře platí”, “vyzvednu tě za chvíli”, … Místo toho mám pocit, že jsem plná protikladů. Přesně těch, kdy se vracím z lesa ve flanelové pánské košili, ideálně ještě vojenských kalhotách, vyzuju pohorky, umyju vlasy, navleču punčošky a na podpatcích cupitám po městě. Nevadí mi, že si umím spravit řetěz na kole a mám pak ruce od šmíru, utáhnout šrouby na židli, zatlouct hřebíček pod obraz či naopak zaštepovat ponožky, vyžehlit krojovou košili s našitýma nášivkama nebo balancovat na žebříku při věšení záclon. Ráda sekám zahradu, řežu větve, odpleveluju, stříhám ovocné keře, hladím bylinky nebo zaštipuju a vážu rajčata. Sice po roční bolesti rukou více zápasím při otevírání zavařovacích sklenic, ale i to zvládnu a mlýnek na mák utahuju s citem bez lámání vařeček. I ty jezdce na zipech jsem už nějakou dobu nezlomila.

Jsem ženou. Opakuju si to, když nosím sukně (ano, tak často a pořád), když jsem teď zažívala po 6 letech tělocvik s dalšími 30 slečnami a viděla a slyšela jejich “problémy” (víte, kolik dá práce sladit legíny, tkaničky a nehty?), když mi gentleman otevře a drží dveře či za mě zaplatí útratu za čaj. Učím se to, když mě tatínek učí chodit po jeho pravém boku, zakazuje tahat těžké nákupy či pytle s bramborami. Podvoluji se tomu, když krotím své emoce spuštěné hormony, kdy se prostě jen schoulím a pláču pod tíhou dní. A sem tam se nechám svést (autem prosím!).

View this post on Instagram

V hlavní roli límeček. Před několika měsíci jsem ho našla mezi šitím v domnění, že je to něco nedokončeného. Pak jsem ale mezi věcmi @retrokomnata viděla další límečky s vysvětlením a došlo mi, co za poklad doma mám. A tak, když dnes došlo na mé malé černé, vzala jsem si ho, pasuje k nim jako ulitý. Maminka totiž nemá ráda, když chodím jen v černé – že jsem na to mladá. A tak, když jsem se s ní loučila u odchodu, povídá: "Kdes to objevila? To jsem kdysi nosívala!" Mám obrovskou radost, když věci mohou dál žít svým životem – a když ještě mají příběh, to je mi cennost. _____________________ Piece of clothes after my mummy – wear it with love. #hackovanylimecek #dedim #pomamince #handmade #oldtreasures #clotheswithstory

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Pozoruji, jak mě vnímá okolí. Že vařit neumím, protože bydlím u maminky, tak nejsem hospodyňkou. Že jsem divná, protože mám vystudovanou fyziku. Ti z lesa (donedávna) nevěřili, že ve volném čase nosím jen sukni a ti z města, že v lese umím nosit kalhoty (ale sluneční ekzém všem nadělal v hlavách zmatky).

Občas se setkávám s udivujícími (pro mě) otázkami:
Ta malá holčička je tvá sestra? – Ne, kamarádka z oddílu.
Cože, ty jako holka máš tři nože? (když jsme na vůdcovském kurzu učili jednu z kompetencí údržby nástrojů) A umíš zacházet se sekyrkou? A chceš?
Cože, ty umíš otevírat konzervy a zavařené lahve?
Ty, taková zálesačka, nosíš sukni?
A ty jako holka vyzpíváš soprán, alt i tenor? – Jo, a když jsem nemocná, vytáhnu i půlku basu na pohodu.
Tys jako studovala fyziku? A tos chtěla vždycky? Tebe jako baví technika?
Tebe jako nebaví koupání a opalování?
Tobě jako nevadí jít na 24h a spát v lese v hamace?
Ty jako umíš přebalit malého? A nakrmit ho? A uspat?
Ty se jako nebojíš pavouků?
To se jako nebojíš, když chodíš sama do lesa?

Mám pocit, že je se mnou něco špatně. Že okolí předpokládá – že tak moc studuju a že odmítám rodinný život. Že jsem tak sebevědomá, cílevědomá a odvážná, že zajisté stačím na všechno sama. Že jsem schopný organizátor. Že umím fyziku. Že pořád jenom nemám čas.

Ne.

Jsem žena. Jsem křehká žena. Chci být křehká žena. Ano, chci rovnoprávnost v možnostech práce a platovém ohodnocení za ni, nemuset dokazovat, že na tu práci stačím (právě proto, že jsem žena, a nemyslím teď fyzickou práci), ale nestydím se být ženou, které muž pomůže táhnout pacienta (i když se na ty hmotnostní regule stejně moc nehledí), vezme nákup. Nebráním se, když za mě pověsíte záclonu (díky tati!), odtáhnete židle, vynosíte krabice a odnesete těžký hrnec. Ano, vrhám se do toho, že to udělám sama. Protože jsem zvyklá to dělat sama. Jsem zvyklá chodit sama a že mě nikdo nedoprovází (opak je výjimkou). Vím, že je to špatně a že si za to sama můžu, že to vypadá, že od sebe lidi odháním. To nutnost a situace mě přiměly, když jsem tolikrát musela sama. Nesměla být křehkou a unést tíhnu starostí a povinností. Že jsem zapomněla, jaké to je a už to neumím.

Dovolím si zopakovat fotku z 20. týdne radostí. Protože to byl jeden z dnů, kdy jsem se cítila výjimečná, krásná a ženou se vším všudy. Vlastně, po jeho boku to tak mívám často. Květinu i oblečení mi vybral on, P. si zase trénoval, jak mě povede a vlastně to bylo mé poprvé. Takže. Se nedivte, že jsem to celé probrečela 🙂

Ale chci. Bůh mě jako ženu stvořil a jsem zkrátka jiná, než muž. Nestydím se, že neunesu plný zelňák, že všechno okolo PC mi dělá tatínek, že mu raději přenechám porcování kuřete a vůbec přípravu masa. A už vůbec se nestydím, když jsem poprvé jela sama autem a utrhla spoiler a vypadalo to, že jsem na autě něco rozbila, že jsem poprosila Umělce o kontrolu, který po důkladném šacování všech světýlek a hadiček konstatoval, že dobrý (a jak se divil, když jsem mu den na to psala, že na rampě jsme zjistili vytažený drátek od airbagu…). Vážím si, když k významné příležitosti dostanu květinu (nebo pro radost petrželku v květináči), když mi někdo řekne, jak mi to sluší a když si můžu krásně vyčesat vlasy. Baví mě od malička radost, když mám nabíranou sukni a mohu s ní točit dokola a dokola.

Děkuju, že mohu poznávat gentlemany. A děkuju za ty mé blízké, kteří mě učí být znovu tou křehkou. Že se nemusím stydět za to být ženou a naopak mě pozitivně nutí jí být. Že přijali to, že o některých tématech zkrátka plkat neumím, ale o to více se mnou mluví o těch blízkých věcech, které mě baví. A tak na to budu myslet – až se zase budu jako první vrhat na nošení krabic, stolů a židlí, až mi někdo bude nabízet doprovod, pochválí mě, … Protože až si to budu více užívat, možná začnu být sebevědomější a nebudu muset nikomu dokazovat, že zvládám být mužem i ženou dle potřeby. Ale že jsem ženou, bez muže. A tak si poradím i s těmi “mužskými věcmi”, které se pak naučím, možná, někomu přenechat. Hlavně si už připravím odpověď na to, jestli neodejdu na mateřskou.

“Není to nemoc, která by mi bránila mou práci svědomitě vykonávat dál.”

Protože. Všechny ty roky fyziky, dvojškoly a učení se v domácnosti mě naučily dělat více věcí zaráz a korigovat si čas. Odhodlání. A tak, pokud by snad Božím požehnáním na to došlo, věřím, vím, že napříč všem rizikům s tím spjatých, o kterých také v koutku duše vím, to zvládnu. A tak je toto odsuzování a otázka naprosto bezpředmětná. Přestože zrovna ta mě činí tou ženou, kterou chci být. Já totiž nejsem něco míň než muži. Jsem jen jiná. Snažím se jí být. A tak se jim nemusím rovnat. Oni se nemusí snažit. Proč já. Ano, umím zorganizovat akci či skupinu lidí, ale ráda to přenechám jiným. A ano, umím vést tábor, jen je to o tolik pracnější, když všichni automaticky spoléhají a obrací se na ty muže okolo mě. Jsem žena. Jediný, komu to musím dokázat, jsem já.

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Dg.: žena

  1. Pingback: Čtvrt století | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.