Máli, dnes bych ti ráda trošku pověděla o sobě, o tom, jak tu bojuju. Napadlo mě to před pár dny, kdy si při lékařské prohlídce pan doktor četl výpis z mé karty, pak se podíval na mě, zpátky na ten výpis a ptá se: „To je váš výpis? A to nemáte žádné trvalé následky?“
Nevím, kolik dětí je tak moc pohádkových, jako já (to se týká data mého narození), rozhodně bylo mé narození plné zázraků. Samozřejmě si to nepamatuju, ale trošku jsem si na svět pospíšila. Maminka se těšila, že budeme slavit narozeniny spolu, ale já se rozhodla je mít o měsíc a půl dříve s tvým tatínkem. Chtěli mi to překazit, můj porod zdržovali, co to šlo, povedlo se jim to ale jen o den. A pak jsem přišla. S takovou parádou, že mě prý i sanitkou převáželi do speciální postele jen pro miminka, jako jsem byla já. Maminka na tu dobu vzpomíná trochu nerada, protože mě prý pár dnů neviděla a pak jim ztropila povyk, že chce své dítě vidět. Prý byly všude hadičky, ale pozorovatelé se shodují, že jsem měla ty nejkrásnější nejmenší nejrůžovější ponožky až pod zadek a když dá tvůj dědeček dvě dlaně s mírně roztaženými prsty vedle sebe, tak jsem prý byla dlouhá. Mise byla jednoduchá. Domů můžu, až budu jíst. Prý si to nemysleli, dokonce jsem měla snad nějaké krvácení do mozku. Ale. Vzhledem k naší veliké rodině a modlitební podpoře a tomu, že mě má asi Pán Bůh od malička velmi rád, konstatovali lékaři zázrak.
Taky má maminka byla velmi vytrvalá a asi odmalinka na mě uměla být přesvědčivá, a tak jsem se z lahve nějakým způsobem naučila sát, protože mě přece doma čekal starší bráška, za kterým jsem tak spěchala. Jinak jsem ale byla líná. A tak, když jsem konečně začala provozovat náznaky plazení, dostala jsem řemínky na nožky. Má maminka se mnou vytrvale cvičila, přesvědčovala mě, abych pila a dokázala z uzlíčku, kterému lékaři nedávali moc naději, vykřesat mě. Bez trvalých následků, mě, která mluví, chodí, asi mi to myslí, vzhledem k tomu, že mám maturitu, bakaláře a studuju dál. Nemusím chodit na kontroly na neurologii a nemám žádné trvalé následky, které bych logicky měla mít, když někdo vidí jen tu holou anamnézu.
A jestli mě nevyměnili? Nevyměnili. Říkala paní doktorka na očním – prý máme trošku jinak uložený oční nerv, a když si dala vedle sebe snímky můj, tvého tatínka a prababičky, řekla, že je to umístění stejné. Maminčina sestřenice zase říká, že mám stejný smích jako maminka a jinak mě mnoho lidí pokládá za dceru tatínkové sestry, protože jí jsem velmi podobná, když byla malá (tatínek dodává, že i těmi špatnými vlastnostmi). Nevyměnili. A strašně je za to obdivuju. Za vytrvalost, trpělivost a radost z maličkostí. A to jsou asi překrásné věci, které mi dali do vínku. Vlastně v to doufám. Protože to jsou úžasné vlastnosti.
Ani tebe nevyměnili. V obličeji jsi celá svá maminka. Ale s prstíčky, to si hraješ jako tvůj tatínek (podle fotek, já si to samozřejmě nepamatuju). Užívám si každé chvíle, kdy jsme spolu a kdy vidím poklady a radosti, které máme v našich víncích. Tvůj smích a tulení, radost z jídla, neochotu spát a zvědavost, s jakou prozkoumáváš svět. Jsi vytrvalá – když si lezeš pro nějakou hračku a my ti ji posuneme, nenecháš se zastavit. Trpělivě si snažíš poradit s jídlem, které ti chutná. Nezapomenu, když jsi poprvé u nás olizovala jablíčko a brousila si o něj své první zoubky. Jak ses šťuřila, ale jablíčko sis nechtěla nechat vzít a cumlala ho dál i přes svůj kyselý výraz. A jak ti jede chleba nebo když jsi poprvé hltala jahůdky z vaší zahrádky. Poslední vlastnost, radost z maličkostí, ta je jasná. Kdo by se neradoval z tvého smíchu, rozsvícených očí, když boříš věže z kostek nebo si stoupáš o stůl či židli. Či když jsi poprvé objevila, že skříňky v obýváku třískají a hrála si s jejich rukojítky.
Jsem vděčná, že mě nevyměnili, a že mohu být v tak velké a milující rodině, kde jsi i ty. Přijdou boje, ale stojí za to v nich vytrvat. Maminka vytrvala se mnou, to je pro mě drobným závazkem vytrvat také. Protože ty moje boje jsou o tolik menší a jednodušší, když to porovnám s těmi útrapami na začátku. Nevyměnili mě a to je velké povzbuzení plné lásky pro tebe – ať se v budoucnu stane cokoliv, nikdo tě nikdy nevymění a všichni tě budou milovat takovou, jaká jsi. To prostě vím. Včetně i špatných vlastností. Protože když ti někdo řekne „opičko“, je to s tou nejhlubší láskou. Jedinou opicí jsem tady totiž já 🙂
A tak si do těch bojů říkám, že by bylo dobré mít občas věci na háku a dát si jen tak nohu přes nohu 😉