O pokračování napíšu později, ale první akcí byl NG fest, ze které chci vypíchnout Pavla Helana, protože mě naprosto okouzlil.
Prázdniny 2015 – NG fest – Pavel Helan
8
Archiv rubriky: Povídky, příběhy…
Prázdniny 2015 – stáž
V pondělí po návratu z tábora jsem byla ráda, že jsem měla přijít do nemocnice až na devátou. Oblečení jsem měla naštěstí jakžtakž nachystané od maminky předtím, ale i tak se v klidu nasnídat a nabalit a ujistit, že vím, kam jdu. Trochu jsem samozřejmě zabloudila, ale naštěstí jsem se zvládla do nemocnice na onkologii dopravit, po zmatcích na recepci dojít na správné oddělení a po dalších zmatcích tam přijít za správným člověkem, který mě měl ten den na starosti.
Prázdniny 2015 – tábor
Letošní tábor začal do jisté míry hekticky. Přípravy plynuly celý rok, já se těšila, ale někdy se plány mírně mění. V den začátku tábora jsem musela skládat poslední zkoušku, která mimo jiné rozhodovala o mém setrvání na škole. S Boží pomocí se vydařilo, já nejen, že zkouškou prolezla, ale dokonce prolezla se vší parádou oproti jiným předmětům. Nic tedy již nebránilo vše doma odhodit, nasednout do auta a nechat se rodiči odvézt na tábor 🙂
Inzerát
Kráčím ze školy, ve svých růžových balerínkách s mašlemi, voňavými poletujícími vlasy a růžovém volnějším svetru a je mi báječně. Je mi tak báječně, že tašku nechávám volně viset přes rameno a pochoduji opatrně po patnících, skáču z nich dolů a na další nahoru a mezi těmi míjejícími tvářemi hledám se svým smíchem od ucha k uchu jednu jedinou. Asi ji nenajdu, ale hledám. I když jsem očividně k smíchu, když zrovna skáču s pořádnou vervou z dalšího patníku, až se mi zatočí sukně.
Duhová
Hah, ač je to k nevíře, zúčastnila jsem se první literární soutěže (odkaz na vyhlášení a obecně velmi zajímavý a přínosný server/blog). Podle toho jsem samozřejmě (ne)dopadla. Každopádně chci velmi ocenit porotce, protože byli velmi spravedliví – to, co mi mejlově vytkli, bylo pravdivé a i já si už při psaní říkala, že to nebude ono… A tak čtení na téma Žhavé sklo…
Při pohledu z okna a krátkého brouzdání po Internetu zjišťuji, že dnes bude den blbec. Přišla první zimní kalamita, hromadná doprava kolabuje. Po krátkém rozmýšlení proto boty na podpatku schovávám zpět do skříně a vytahuji oblečení, které je jindy určené horám. Teplé pohorky, podkolenky, tlustý svetr. Samozřejmostí je šála a rukavice. Do uší dávám sluchátka s rytmickou hudbou a rychlejším krokem se pěšky vydávám do laboratoře, která sídlí na okraji města na kopečku. Z Facebooku vím, že autobusy uvízly a do kopce se nedostanou. Tramvaje, které by mě k okraji města mohly přiblížit, také nejezdí. Teploty okolo nuly a lehký déšť snadno zařídily, že se troleje postupně obalují malými vrstvami ledu, vedení se dostává do zkratu a elektřina nefunguje.
Fotbal čili kopaná
Je první svátek vánoční, 25. prosince. Mnoho lidí polehává na gaučích s povolenými knoflíky u kalhot, hlasitě funí a přemýšlí, jestli si zobnout včelí úl či vydržet do oběda, kde se budou dojídat zbytky ze včerejší štědrovečerní tabule a pak to zajíst zbytkem vánočky. Tyto starosti trápí spíše muže, kdežto ženy lítají opět s hadrem po kuchyni, likvidují pomuchlaný balící papír, zametají opadávající stromek a počítají dny, kdy ho budou moci beztrestně vyhodit. Jedna žena stojí zamyšlená u okna, pozoruje neexistující sníh, bezmyšlenkovitě už posté utírá jednu skleničku a najednou se probere. Pozoruje jednu rodinu, která běží na hřiště a kope si s míčem. Opře se rukama o okno a pozoruje je.
Víkendová mamina
Věnováno Pandičkám. A vlastně uvědomění vděčnosti, že můžu.
Jsou tam, přesně na srazu, jako hodinky. Tři kufříkové princezny, tři malé berušky, jeden popleta, jeden brepta, 2 lumpajzníci. Jedlík je nemocný, nejmenší brouček raději zůstane ještě s maminkou a koumákovi se nechtělo. Zpěvanda a dlouhovláska dojedou o den později kvůli ŠVP. Představuji vám Pandičky, mé nejmilejší děti na asi celé planetě, které na výpravách beru za vlastní a nestydím se za to.
Zápisky z Prahy
Když jsem u té mé bývalé maturity a vzpomínky na dobré časy – jediný opravdu výlet a zároveň nejbolestivější uvědomění blížícího se konce s dvěma nejbáječnějšími vyučujícími – reportáž psaná po výletu do Prahy.
V úterý 16. 10. 2012 jsme se vydali na čtyřdenní dobrodružství vlakem – směr Praha. Po zdárném příjezdu do matičky Prahy, překonání první jízdy metrem a najití našeho hotelu, jsme se mohli v klidu ubytovat a vydat se poznávat více či méně tajemná zákoutí hlavního města. Ve zbytku dne jsme absolvovali prohlídku Židovského muzea – vlastně celé čtvrti. Několik různých synagog a starý hřbitov s příjemným průvodcem, který svou lásku ke Kafkovi přenesl i na nás (což se projevilo v dalších dnech), to vše nás příjemně unavilo a uchození jsme se přes Staroměstské náměstí vydali na hotel nabírat síly do dalších dnů.
Já, ty a škola
Už dva roky starý poklad – ani nevím, co za slohový útvar to bylo. Skálověrní slečnu na konci článku možná poznají z pampelišky a třešní, které jsem zatím nestihla přesunout ze starého blogu – jakmile udělám, spravím edit 🙂
Přicházím v pondělí zároveň se zvoněním v 8.45, přikládám čip a vcházím do školy. Vzpomínám si, když jsem tu vcházela jako studentka poprvé. Držely jsme se za ruku a vydaly se vstříc novému dobrodružství. Poznat nové lidi, spolužáky, školu, a vlastně i sebe. Znaly jsme se jen z hudební nauky. Byly jsme malé holčičky, co obsadily první lavici u katedry. Já dostala na starost třídnici a ty ses stala informatičkou.
Chci – v podzimu být
Chci se schovat za svůj foťák a jen tak být. Přírodou jít, kousky do srdce skrýt, jen své vlasy nechat čnít. Kráčet bosýma nohama mlhou, nabírat rukama déšť a do šátku zachumlat děs. Na posed vylézt a schovat se ve větvích, z kapsy kalhot vytáhnout deníček černý a tužkou rýt věty. Věty o tom, jak sama sebe hledám, strastem se vyhýbám a láskou neoplývám. Láskou prýštím jak pramínek ranní rosy, ale není to láska eros. Ty chvíle, kdy mohu malou ruku skrýt do své velké, pastelkou namalovat srdce velké a sluníčko fialové.