Chci se schovat za svůj foťák a jen tak být. Přírodou jít, kousky do srdce skrýt, jen své vlasy nechat čnít. Kráčet bosýma nohama mlhou, nabírat rukama déšť a do šátku zachumlat děs. Na posed vylézt a schovat se ve větvích, z kapsy kalhot vytáhnout deníček černý a tužkou rýt věty. Věty o tom, jak sama sebe hledám, strastem se vyhýbám a láskou neoplývám. Láskou prýštím jak pramínek ranní rosy, ale není to láska eros. Ty chvíle, kdy mohu malou ruku skrýt do své velké, pastelkou namalovat srdce velké a sluníčko fialové.

Kráčet chci letním lesem, kde zelený je mech, tráva i má flanelová košile. Poslouchat kapky deště, které buší o lístky odrostlé, zachumlat se v bundě, hlavu skrýt v kapuci, vědět, že jsem v ochranné náruči, k Bohu se modlím. Modlím se a má duše volá děkuji, děkuji za život, radost a jiné drobné věci. Věci, které jako maličkosti zdají se, ale ne všichni jich mají dostatek. Usednout na pařez pokrytý mechovou plísní, v trávě vyklečet rovinku a pokořit sebe. Vyznat radost a do ticha zvolat, jsem šťastný člověk, nechci to zvorat.

Nasadit masku pilné studentky, co pohorky se svetrem zanoří do skříně hlouběji. Obléct si silonky, navléknout podpatky, po betonové cestě s kabelkou do školy, vlasy nahoru do drdolu vyčesat, nejsem žádný chlap. Neodolat podzimu, vychutnávat si pohledem listí, užívat si prostředí, obdivovat malé děti. Smát se listovým andělům, kteří ve sněhu jindy se skví, toužit táhnout autíčkem na studené zdi, kde malý prcek leží. A tak pozoruji prázdnou houpačku, se kterou vítr cloumá, řetízky cinkají, mé boty klapají. Až se skloním, najdu malý kaštan, jiný právě spadne, vytahuji jeho vlhké tělo z pichlavého obalu, do malé kabelky hážu objevený poklad.

Vzpomínám na letní túry, kdy jsem se zadýchávala na tři doby, teď broukám písně potichu, na prst si navlékám pár hnědých pramínků. Někdo pověsil do lesa závěsy, lístečky na nitích v bezvětří zahálí, červánky vše kolem zabarví. V teniskách postavím své tělo na špičky, protáhnou záda a vyskočím, radost je žít a vše kolem mít. Mít na dlani pavučinu, která se mi zachytila do vlasů při prodírání se křovím za houbovou vůní.

Chci – prostě jen být, v podzimu vzpomínky skrýt, se svíčkou v pokoji bdít. Toužit vše říct, že šťastná chci být, s dětmi životem jít, na strom je pověsit, počítat čas, do náruče chytit, je to velký dar. Nabírám do dlaní poslední lístečky podzimní, vyhodím náruč jich nad hlavu do větví, v listovém dešti se pomalu otočím s vlasovým vějířem okolo své hlavy.

Chci zkrátka v podzimu být bytostí živou a životem jít s lidmi milými mé duši…