Letošní tábor začal do jisté míry hekticky. Přípravy plynuly celý rok, já se těšila, ale někdy se plány mírně mění. V den začátku tábora jsem musela skládat poslední zkoušku, která mimo jiné rozhodovala o mém setrvání na škole. S Boží pomocí se vydařilo, já nejen, že zkouškou prolezla, ale dokonce prolezla se vší parádou oproti jiným předmětům. Nic tedy již nebránilo vše doma odhodit, nasednout do auta a nechat se rodiči odvézt na tábor 🙂
První večer byl náročný – provozní informace a vše, co je potřeba se míhalo jedno za druhým a já se jen viděla ve svém spacáku vyfluslá po celém dni. A zde začal můj rituál – nasednout v půlce ohně na kolo, dojet do lednice do domečkové základny ve vesnici, vrátit se do tábora a další den v šest ráno znovu. První jízdy byly těžké, jelikož jsem nekolistka, ale na konci tábora jsem měla již svůj rekord 5 – 7 minut z původních 15 🙂 A ze všech těch zmatků jsem si neměla kam lehnout, na posteli ve stanu se mi kramařit nechtělo, abych nebudila děti, a tak jsem spokojeně usnula jako hlídací pes před stanem.
Ve čtvrtek přišel první úraz – D. špatně skočil, udělal si pravděpodobně výron na kotníku a maminka si ho další den musela odvést domů. O to více se budeme těšit, až ho zase uvidíme na schůzkách. S dětmi jsme dělali první archeologické bádání – musely podle mapy nalézt naleziště, které vyznačily provázky, vykopaly kousky květináče, očistily kartáčkem a slepily. A aniž bych se nadála, další den uplynul a my šli opět spát. Už jsem se chystala jít spát do stanu, ale kamarádi mě přemluvili na spaní v tee-pee, které trvalo do konce tábora.
V pátek jsme stříleli z různých věcí – kuš z ramínka, vzduchovka, luk a velké železné praky. Měli jsme velké sprchování a čekala nás odpočinková sobota. Ta plynula snad ještě rychleji, děti odpoledne hrály pantomimy a už byl zase večer, který jsme si užili s opékáním špekáčků.
V neděli jsme mohli uzavřít první bobříky otužilosti, které probíhaly ještě před rozcvičkou v nedalekém rybníce. Po dopolední práci jsme děti vyslaly putovat po „chrámech“ okolo rybníka, kde musely plnit další úkoly, aby si vybojovaly puzzli s mapou a informacemi k závěrečnému minipochodu. Protože nastalo opravdu veliké horko, hráli jsme s dětmi různé stříkací a vodní hry, večer měly velké děti za odměnu dokonce noční hru. A ejhle, dostáváme se do druhé půlky tábora. V pondělí jsme v rámci her procvičily šifrování a česká přísloví a chodili labyrintem jako Minotaurus.
V úterý jsme zkoušeli netradiční olympijské hry, u kterých jsem si ale ošklivě vyvrkla kotník. Kdyby u her… Při doběhnutí, abych dopřipravila první část. A tak jsem po zbytek dne skončila s nohou v lavoru se studenou vodou nemohoucí nic dělat. Kotník potom krásně naběhl, ale zase splaskl. Děti se odpoledne vydaly na putování a mě kamarád večer odvezl autem s večeří za nimi, kde jsme postavili přístřešek, kdyby náhodou pršelo… Pršelo – ale paradoxně to byla jedna z nejteplejších nocí (v táboře bylo přes den přes 30 stupňů, ale v noci stěží pět, děti jsme balili do spacáků a ještě do dek), byla veliká bouřka, ale protože děti spaly na jedné hromadě u sebe, úplně bouřku zaspaly – což by se v táboře nestalo. Takže vše dopadlo dobře 🙂 Ve středu ráno se musely děti po skupinkách vydat zpátky a já se už kulhala se svým bolavým kotníkem s nimi. Samozřejmě jsme rodiče ujišťovali, že jsme v pořádku – ale některé rodiče jsme paradoxně více vyděsili. Nedalecí chataři nám totiž říkali, že tu noc prošla Českem kalamita, padaly kroupy, vlaková vedení a stromy. Pro některé děti byl puťáček náročný – přece jen za dva dny ušly 18 km, a tak došly, zalezly do stanů a do oběda tiše ležely. A protože hned při návratu začalo pršet a děti byly příjemné utahané, odpoledne se neslo v duchu deskových her a v mezičasech i fotbalu. Večer všichni bez odmluv zalehli do spacáků a spali.
Už jsme se překulili do čtvrtka. Hráli jsme piráty a obchodníky a odpoledne nás opustily pro změnu nejstarší děti na puťáček. Naše menší děti dodělávaly úkoly, aby získaly úplně všechny kousky puzzlí a večer za odměnu mohly všechny spát v tee-pee. Abychom se však nenudili, před večeří si nejmladší chlapeček pořezal prst a pro jistotu jsme s ním jeli do nemocnicce, jestli to není na šití. Vše dobře dopadlo, celá nemocnice si teď pamatuje, že náš O. nechodí k paní doktorce, ale panu doktorovi, které se jmenuje „Petr MUDr. Kolegár“ a že jako budoucí druháček umí i písmenka, která se ještě neučili, jako w, x a q. A naše nejstarší slečna zase měla teplotu, byla nějaká pořád vyčerpaná – tak musela být na samotce a já spala u ní. Rozhodně to pomohlo, protože další den už teploty neměla a mohla si tábor užít.
Už přišel pátek s vyvrcholením hry – děti se vydaly na trasu, kde získaly části sextantu a pomocí návodu, který vycházel z videa, ho postavily a změřily výšku našeho stožáru. Odpoledne se vrátily nejstarší děti a užili jsme si baseball a vrhli se na sprchování. V sobotu už na vedoucí padal lehký smutek – uzavírali jsme bodování stanů, největšího pomocníka „Akalina“, našich her a psali pro děti dopisy. Celý tábor se pro mladší děti nesl v hledání částí sextantu, jakožto druhého orientačního prvku ke kompasu pro mořeplavce. V sobotu se jim uzavřela ale i duchovní část, ve které jsme objevovali prostředky orientace k Pánu Bohu. Děkovalo se kuchařce, pastorovi, vedoucím, dětem a hlavně Stvořiteli za perfektní tábor. Dokonce si potlesk zasloužila nejmladší holčička, která večer před tím dojela si tábor poprvé vyzkoušet. Večer se nám nechtělo jít spát, ale únava zvítězila. Neděle se samozřejmě nesla v duchu balení – ne lidí, ale věcí 🙂 Zbourat tee-pee, nabalit děti, materiál, roztřídit ho a vyklidit stany. Můj kotník zase zlobil, a tak jsem opět byla zavezená autem k vlaku, kde jsem čekala na děti. Užili jsme si první zmrzlinu a ochutnali poslední ZONky. Ve vlaku už starší děti začaly pospáváním dohánět deficit, mladší si snažily užít sebe navzájem a všichni jsme se těšili na rodiče. Návrat byl pro mě jako vedoucí ještě náročný, protože po předání dětí jsem musela vyzvednout nějaký materiál a zavést ho domů a dorazila až téměř v deset, což jsem už téměř spala, protože v pondělí mě čekala stáž. To je už však jiné povídání 😉
Tento tábor byl jiný a stále nevím, čím přesně. Nebyla jsem z něj tolik unavená, všude vládla pohoda a obešli jsme se bez vážných úrazů. I přes velké množství dětí a účasti staršího oddílu vše proběhlo bez problémů a my byli opravdu všichni spokojení.
P. S. V sobotu jsme si jídelnu vyzdobili nádhernými květinami a s kamarádkou si nasbíraly bejlí a bylinkovaly. Já byla v sedmém nebi 🙂
Muselo to být parádní, Berry, krásný tábor, líbí se mi ten stanový styl. Děcka si odnesly perfektní zážitky a budou na to mít jednou skvělé vzpomínky. A pro tebe to taky muselo být moc pěkné, líbí se mi moc nejen fotky, ale i poslední obrázek v deníku (cancáku?) nebo kronice? Ten je parádní!
Tábor jak má být! Jej, s úsměvem na tváři vzpomínám na to, jak jsem jezdívala na tábory jako dítě. Takhle to ale musí být také super 🙂
Van Vendy: Lepší než stany a tee-pee je jen puťák pod širákem 🙂 Doufám, že se to dětem líbí, ale tváří se, že ano, a letos jsme si to asi poprvé 100% užili i my vedoucí. Poslední obrázek je kronikový, dala jsem to za úkol naší nejstarší slečně, které má dar obrázky vystihnout mnohé – lidé si jsou podobní a jsou tam i detaily ukazující na jejich specifické vlastnosti. Už se nemůžu dočkat, až budeme mít první zářijovou schůzku 🙂
Pufflie: Takhle ten tábor má úplně jiný rozměr – najednou neseš za tisíc věcí zodpovědnost, nemáš čas na hry a spánek, ale vlastně ti to vůbec nevadí 🙂 Ale nevadilo by mi jednou jet zase jako dítě 😉
Pingback: Prázdniny 2015 – stáž | Berry
Pingback: Shrnutí roku 2015 | Berry
Pingback: Prázdniny 2016 – tábor | Berry