Duhová

Hah, ač je to k nevíře, zúčastnila jsem se první literární soutěže (odkaz na vyhlášení a obecně velmi zajímavý a přínosný server/blog). Podle toho jsem samozřejmě (ne)dopadla. Každopádně chci velmi ocenit porotce, protože byli velmi spravedliví – to, co mi mejlově vytkli, bylo pravdivé a i já si už při psaní říkala, že to nebude ono… A tak čtení na téma Žhavé sklo…

Při pohledu z okna a krátkého brouzdání po Internetu zjišťuji, že dnes bude den blbec. Přišla první zimní kalamita, hromadná doprava kolabuje. Po krátkém rozmýšlení proto boty na podpatku schovávám zpět do skříně a vytahuji oblečení, které je jindy určené horám. Teplé pohorky, podkolenky, tlustý svetr. Samozřejmostí je šála a rukavice. Do uší dávám sluchátka s rytmickou hudbou a rychlejším krokem se pěšky vydávám do laboratoře, která sídlí na okraji města na kopečku. Z Facebooku vím, že autobusy uvízly a do kopce se nedostanou. Tramvaje, které by mě k okraji města mohly přiblížit, také nejezdí. Teploty okolo nuly a lehký déšť snadno zařídily, že se troleje postupně obalují malými vrstvami ledu, vedení se dostává do zkratu a elektřina nefunguje.

Cestou pozoruji lidi s podobným nápadem – led je pod stovkami nohou rozpuštěný a neklouže. Ale čím více se blížím okraji města, tím pomaleji mohu jít. Cesta už není udržovaná, v kopci stojí v řadě autobusy a v nich uvízlí řidiči. Pomalu se soustředím na své kroky – na ledové plochy našlapuji opatrně, jako bych se snad měla spálit. Opatrně posouvám nohy, až se dostanu na vrchol kopce, přecházím poslední most přes silnici, kde více fouká, a s jistým pocitem zadostiučinění přicházím ke vchodu budovy.

Sundávám čepici, důkladně odupávám boty a zdravím vrátnou. Vypínám hudbu, z batohu lovím identifikační kartu a v laboratoři se převlékám do pracovního. Během toho se v šatně vyrojí mé ostatní kolegyně a malá místnost je přeplněná smíchem a historkami o tom, jak se která dostávala do práce v těchto kalamitních podmínkách. Sundávám z ruky kožený náramek, pokládám ho do poličky, důkladně natírám ruce výživným krémem a zamykám skřínku. Oblečené v bílém plášti a v gumových rukavicích s vlasy důkladně staženými do copů vypadáme už všechny podobně, jako malé vojsko. “Posledná zatvárá,” volá drobná Slovenka a se smíchem se rozcházíme do svých pracovních místností, kde jsme sami.

Zapaluji si kahan a dívám se do modrého středu. Někdo sklo v ohni nažhavil, aby vytvořil tyčinku, já ji nažhavím, abych ji znetvořila do kapilárky tenčí než vlas. Chytám první tyčinku, po roztažení z ní nůžkami odstraním příliš tenké konečky a rozstříhám ji do krabice na kapilárky. Když se takto snažím dělat čtvrtou, vyruší mě hlasitý ťukot na dveře. Tyčinka mi vyletí z ruky a popálí mě na odhaleném zápěstí.

“Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, jen pozdravit. Dovezl jsem vám nové přístroje, tak jsem toho chtěl využít.” Zuby se koušu do rtů, držím se za popálenou ruku a otáčím se na příchozího – dodavatele Toma, který téměř vždy, když se vidíme, mě pozve ven. Dál je nečitelný, protože mi dává najevo, že společné chvíle jsou mu milé, ale ve společnosti dalších mě málem nepozdraví. “Jé, nechceš mě to naučit? Už jsem tě to jednou viděl dělat a přijde mi to jako kouzlo.”

“Tak pojď blíže ke kahanu. Vezmi si jednu tyčinku, začni ji opalovat a jak se rozžhaví, vytáhni ji z ohně a rychle roztáhni.” Začne vykonávat postup dle mých pokynů, ale špatně – tyčinka je zničená. “Počkej, pomůžu ti.” Opálí další tyčinku, chytám ho za ruce a rovnoměrně je rychle rozpažuji, takže vytvoříme kapiláru správné tloušťky. Rychle z něj sundám ruce a pokračuju v další výrobě.

“Děkuju, konečně jsem si mohl vyzkoušet kouzlo.” Mlčím. “Chci tě po práci vytáhnout na procházku.” Moc se mi nechce být znovu zklamaná. Zabručím. Slyším zavření dveří a rychle se ohlédnu s tichým “kruci”. Na stole za mnou něco leží. V malé krabičce je barevná kulička a u ní vzkaz – “Na tvůj kožený řemínek”. Schovám krabičku do kapsy a usmívám se. První dárek. Asi na tu procházku půjdu.

duhova

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u „Duhová

  1. Podle mě je to moc hezký příběh. Nahlédla jsem do mě neznámého prostředí a potěšila se milým závěrem. 🙂

  2. Vzpomínám na svoji první kapiláru, kterou jsem udělal. Tyjo.. To je už devět roků. Nějak moc rychle to letí. Jinak i když si neuspěla, jsem moc rád, že ses zúčastnila 🙂 Líbí se mi ta povídka. Doufám, že se tu budu objevovat po nějaké době častěji a občas i přispěji příspěvkem 😉

  3. Pingback: Shrnutí roku 2015 | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.