V pondělí po návratu z tábora jsem byla ráda, že jsem měla přijít do nemocnice až na devátou. Oblečení jsem měla naštěstí jakžtakž nachystané od maminky předtím, ale i tak se v klidu nasnídat a nabalit a ujistit, že vím, kam jdu. Trochu jsem samozřejmě zabloudila, ale naštěstí jsem se zvládla do nemocnice na onkologii dopravit, po zmatcích na recepci dojít na správné oddělení a po dalších zmatcích tam přijít za správným člověkem, který mě měl ten den na starosti.
První dva dny jsem měla kolečko na radiodiagnostice. Důkladně jsem si mohla s výkladem prohlédnout všechny přístroje, dívat se na profoukávání mamografu a druhý den strávit většinu dne na rentgenu, kde mě paní laborantka zkoušela z anatomie, až jsem se za celý den naučila správně číst základy snímků plic, které se tam převážně dělají. Dokonce jsem dvakrát přístrojově posouvala snímkovací hlavici – mají totiž nový automatizovaný přístroj. Všichni, se kterými jsem nakonec přišla do styku, byli velmi ochotní a zodpovídali mi všechny mé všetečné otázky. I tak těch informací ale bylo velmi mnoho, a tak jsem z nemocnice odcházela s hlavou v pýru. Srovnat si teoretické znalosti s praktickými je náročné vždy, ale perly mě teprve čekaly.
Abych si však trochu odpočala, slavily jsme s mými drahými B. a D. jejich narozeniny. Byl to jeden z mála dnů v roce, kdy máme všechny stejný věk, a protože B. studuje medicínu, vhodným dárkem byl dětský atlas anatomie. Naopak D. ke studiu už částečně pracuje, a protože má nějaké pracovní schůzky, dostala reprezentativní zápisníček s Lisou Simpsnovou a propisku se svým jménem – takže jí ji nikdo „omylem“ nesebere. A co takové tři dospělé holky na chatě mohou popíjet na oslavě narozenin? Přece Krtečkovy bublinky! Byl to krásný večer. Seděly jsme zabalené pod dekami, popíjely bublinky a džus, nacpávaly se kváskovým chlebem s rataouille, cupcaky a pařížským dortem. Před spaním jsme si pustily výborný animák Rebelka a unavené usínaly.
Ve středu ráno mě B. zavezla do nemocnice, protože jsem tam musela být už na sedmou – čekalo mě oddělení nukleární medicíny. Zde jsem dostala svůj dozimetr, takže jsem si připadala o to dospělejší, celá v bílém, chodila zásadně do zákazů vstupu a s vlastním dozimetrem. Byla pro mě nachystána přednáška o tom, co se na tomto oddělení vše dělá, byla jsem na ranní kalibraci přístrojů a odpoledne jsme se dívali na pár ukázek snímkování. K večeru jsem s V. uklízela věci po táboře do našich klubových skříní, vše roztřídit a probrat chvíli zabralo. O to více jsem se ten večer těšila na večeři a postel…
Ve čtvrtek mi začalo dvoudenní kolečko na radioterapii. To vám byla síla. Malé odlehčení – mají tam koutek pro děti na hraní a zde ceduli s nápisem: „Děkujeme neznámému dárci, rozzářené oči dětí jsou mu jistě odměnou.“ Když jsem to začala probírat se svým doprovodem, že je to lehce nevhodné psát o rozzářených očích na radioterapii, kde vše „svítí“, propukl ve smích, že se nad tím opravdu nikdo nezamýšlel. Viděla jsem jednoho dětského pacienta na ozařování, abych viděla přístroj v akci, a to bylo těžké… Zbytek dne jsem seděla na plánovačce s fyziky a koukala střídavě každému přes rameno a oni mi vysvětlovali, na čem pracují, proč a co jak dělají. A to vám bylo něco. Byla to pro mě nejvyšší meta kouzelní, rozhodování o životě a smrti, využívání znalostí a moudrosti k něčemu dobrému… Do teď si pamatuji některé hodnoty, na kolik které orgány se ozařovat nesmí, jak se s čím postupuje a co zakresluje a byla jsem naprosto fascinovaná. Probírali jsme také mé studium a možnosti uplatnění a vzali mě na jednu ukázku brachy (ozařování zevnitř), které mě tolik neoslovilo. V pátek jsem už věděla, co a jak, chodila s M., který tam týden pracuje, a o to více mi věci vysvětloval, protože se s nimi částečně také seznamoval. Společně jsme se také byli dívat na plánování celotělového ozařování před transplantací kostní dřeně. Byl to nabitý týden. Velmi rychle utekl – jeho výhodou bylo, že v nemocnici jede na plno klimatizace, o to snadnější pro mě přežívání veder ve městě bylo. Před posledním dnem jsem se krátce potkala s S., která pro mě měla příliš novinek, a tak jsme se dohodly na pozdějším setkání. V neděli jsem byla v nemocnici pozorovat údržbovou zkoušku urychlovače, která byla na celý den a bylo okolo ní mnoho smíchu. Fyzici se smáli, že nepiju kávu ani alkohol, nemluvím sprostě, jsem krásně naivní a po bylinkovém čaji se proberu. Večer jsem už byla velmi unavená, takže na vypínání přístrojů jsem už nemusela být, vedoucí T. mě na kartu pustil domů s přáním všeho dobrého a nabídkou se kdykoli zastavit. Škoda, že se změnily zákony a se svým budoucím bakalářem tam pracovat nemůžu… Navrhl mi ale možnosti, jak se tam přeci jen dostat.
Celý týden byl velmi náročný, ale i úžasný. Připadala jsem si až moc dospěle v bílém pracovním oblečení s dozimetrem, neustálými podpisy ve sledovaném pásmu a chodící do zákazů vstupu. Jakoby mi to bylo odměnou za dva perné roky studia fyziky, ta vidina, že se větší oklikou, ale nějak, dostanu k něčemu, co mě fascinuje a v čem vidím smysl. Perličkou na rozloučenou je malá historka: M. mi říkal, že si už koupil formu na bábovku, že je tradicí, že nově příchozí musí jednu upéct. Když jsme se v pátek bavili, co budu večer dělat (všichni očekávali odpověď ve smyslu, že půjdu zapařit) a já řekla, že péct pro své bratry, tak se smáli. A z toho vznikla krátká fotka o stáži.
Moje maminka byla rentgenovou laborantkou, než ji svět svedl jinam. Vlastně i k tomu rentgenu to byl jen takový krok stranou. Dřív to byla větší věda, dnes stroje pomáhají více. en pokrok je hrozně vidět, je to úžasné.
Je vidět, že tato rovina ti sedne, pobyt v nemocnici a seznamování s přístroji tě okouzlilo a kdoví, třeba to bude jednou tvoje práce. Myslím, že bys byla povolaná – a možná i vyvolená. Zkrátka, člověk na svém místě…
doDina: Ten pokrok je neskutečný, měli tam právě týden nový rentgen a ta jedna laborantka to chtěla chuděra posouvat ručně, jak byla zvyklá, a druhá na ni volala né, to musíš tlačítkem!
Van Vendy: Okouzlilo mě to moc 🙂 Kouzelníci nejsou v cirkuse, ale na plánovačce ozařování 🙂 Uvidíme, kam mě vítr zanese, ale tam by se mi líbilo moc…
Pingback: Prázdniny 2015 – dobrovolnictví | Berry
Pingback: Shrnutí roku 2015 | Berry
Pingback: LF: B-SZ RA (2. semestr) | Berry