V jednoduchosti je krása. To ví každý. Čím dál více se mi to líbí i v hudbě – její surová podoba, která nutí více přemýšlet nad textem má určitý význam. Chci ale zároveň dodat, že velmi obdivuji ty hudebníky, kteří umí hrát složité doprovody – a umí to tak, že nepřebijí písničku. Jen nemám ráda populární písničky plné tuc tyc tac bum a dokola tři slova. A tak níže nějaké tipy.
A já jsem toho dnes svědkem. Táhla jsem poměrně těžký nákup (síťovku 4 bochníků chleba, v batohu 4 kila ovoce a zeleniny, v tašce 1,5 kila musli a stejná váha mražené zeleniny a pak nevýznamné tvarohy, mléka, jogurt, … – budu o víkendu vařit dětem, víte ;-)). Nějak jsem toho nakoupila více, než jsem čekala, ale statečně jsem přišla pěšky až domů, zrakem držela tašky, ať při odemykání nespadnou a pak je nějak popadla, že je donesu do bytu. Ale v tom! Se zjevil nějaký hoch, který tu patrně nově bydlí ve studentském bytě, a že ať mu dám tu tašku, že mi s ní pomůže. Znáte to – když s dětmi rozebíráte pomoc okolí, zazní klišé: pomůžu staré paní s nákupem do schodů nebo domů. Nikdy jsem tomu nevěřila (vždyť se bude bát, že jí to ukradnu!). Ale ten neznámý hoch přibližně mého věku mi pomohl s tou taškou do schodů. Taky je ve svém okolí máte, nebo jsem spatřila jednorožce? (bratránek říká, že svět je takový, jaký ho vidíme – včetně gentlemanů :-))
P.S. Patrně jste si všimli, že probíhá zkouškové, a já na blogu spíše nejsem. Tento stav hlásím do počátku února, mezitím se tu objeví pár receptů (ano, kuchyň je úžasným místem klidu) a pak mám nachystáno překvapení! 😉
Včera mi skončilo zkouškové a mám týden volna. Samozřejmě jsem si z hlavy sepsala všechny resty, které musím dořešit, než mi začne další semestr a dnešek strávila nějakými pochůzkami. Z čehož jsem měla radost, protože jsem po delší době mohla být zase na čerstvém vzduchu. Zažádat o nový občanský průkaz, vrátit učebnice a půjčit si nové, uklidit v domě chodbu a když už jsem byla v tom uklízení, rozhodla jsem se i pro úklid pokojíčku. Nejprve jsem ale vařila oběd, a jelikož mě nic nehoní, zaexperimentovala jsem se zapékanou brokolicí s těstovinami. A to bych nebyla já, abych u vaření trošku nepřemýšlela…
Nechce se mi učit, můj mozek každou rovnici derivuje, integruje a dělá s ní jiné nestoudnosti. A tak krátká úvaha, kterou stejně pár týdnů nosím v hlavě.
V posledním asi půl roce se v mém okolí relativně živě diskutuje o svatbách. Ne že bych ji snad chystala já (nejdřív za 5 let, dále vysvětlím), ale svatbu plánuje mnoho mých vrstevníků. Což je vzhledem k našemu věku dosti zarážející. Vydáme se popořadě…
Lano patří mezi základní tábornické vybavení. Podle délky a tloušťky má mnohostranné využití – sušárna, opasek, ohraničení území, součást hry, vázané stavby, švihadlo, uzlovačka, … Mohli bychom si zahrát hru, kdo vymyslí více využití, ale to třeba někdy jindy. Mě teď zajímá jedno konkrétní využití – na lezení. A praxe do života.
Celý příspěvek
Je poklidný sobotní večer, zatím. Sednu ke svému PC, zapnu ICQ a oddávám se volnému večeru před zítřejším učením. Zabliká na mě zpráva od kamarádky a ať mrknu na jeden blog, na komentáře. Jaký blog to byl a co bylo obsahem komentářů není podstatné až na myšlenku kritiky. Některé slečny se vztekaly, že autorka jim pořád kritizuje jejich tvorbu a nikdy neřekne ani písmenko pochvaly. Začala jsem přemýšlet, jak to s pochvalami a kritikami vlastně je. Vypla jsem PC a odkráčela si to do kuchyně mlátit nádobím a zamazat se moukou s tužbou upéct velkému bráškovi dort k narozeninám a potom ořechové šátečky ke svátečnímu obědu.
Rozepsáno před rokem, dopsáno před chvílí.
Sedím na lavičce a přemýšlím. Teda seděla jsem. Když byl poslední den prázdnin. Samozřejmě jsem ho chtěla co nejlépe využít. Nic nedělat, užít si většinu dne venku a odpočívat. V ruce držím jablko, do kterého jednou za čas přijede kousnout můj mladší bráška. Objet kolečko okolo parku na kole, přijet „natankovat“ a může pokračovat. Otáčím jablko, šklebím se do zubatých paprsků sluníčka a koukám. Koukám přes ulici na dům naproti lavičky, kde sedím. Ve výhledu mi sice brání ostré paprsky, ale i tak vidím dělníky vyvážející kolečka se sutí. Za chvíli z domu vyjde skupinka osob, zjistí že něco nemají, a tak zavolají do okna, ať jim to jiná osoba hodí. Najednou vidím z balkonu vykloněnou slečnu, kterou si pamatuju z parku, když jsme byly menší. Vypadá úplně jinak…
…všude, vždy a vše…
Změny patří k životu. Třeba dnes jsem se nechala ostříhat. Teda, tak trochu. Mé stříhání u kadeřnice spočívá v udělání nějakého tvaru mým dorůstajícím vlasům, které si necelé čtyři roky náležitě užívám. Sestříhat roztřepené konečky a dát tvar, aby to vypadalo. S ofinou ke kadeřnici nechodím, na to mi vystačí všestranná maminka. Přesto je to pro mě dnes změna. Mám vlasy načesané na bok a ostříhanou ofinu. Dobře, zatím skoro žádná změna. Jenže načesané na opačnou stranu než si vždycky češu já sama. A hned se cítím jinak, nezvykle. Konečky nemám ostříhané o moc, ale jako bych je měla zkrácené o polovinu. Nezvyk. Dost o mých vlasech, přejdu k jiné věci.
Máte je rádi? Já bych možná moc neměla po té, co jsem konečně dodělala herbář a nafotila je na úkol na rádcák. Ale mám. Jsou hrozně zajímavé.
Věnování: Těm, kteří mi tu pravidelně chodí, přestože jsem dlouho nic nepřidala, hlavně těm, kteří mají pocit, že naděje je jen slovo a těm, kteří hledají.
Asi už víte, kdo jsem, ale stejně se ještě představím. Jmenuji se Naděje. A kdo nebo co jsem?