Poslední den prázdnin

Rozepsáno před rokem, dopsáno před chvílí.
Sedím na lavičce a přemýšlím. Teda seděla jsem. Když byl poslední den prázdnin. Samozřejmě jsem ho chtěla co nejlépe využít. Nic nedělat, užít si většinu dne venku a odpočívat. V ruce držím jablko, do kterého jednou za čas přijede kousnout můj mladší bráška. Objet kolečko okolo parku na kole, přijet „natankovat“ a může pokračovat. Otáčím jablko, šklebím se do zubatých paprsků sluníčka a koukám. Koukám přes ulici na dům naproti lavičky, kde sedím. Ve výhledu mi sice brání ostré paprsky, ale i tak vidím dělníky vyvážející kolečka se sutí. Za chvíli z domu vyjde skupinka osob, zjistí že něco nemají, a tak zavolají do okna, ať jim to jiná osoba hodí. Najednou vidím z balkonu vykloněnou slečnu, kterou si pamatuju z parku, když jsme byly menší. Vypadá úplně jinak…

Vracíme se domů na oběd, pak jdeme znovu ven společně s naším starším bráškou a pak jdeme sami ještě do jiného parku kousek dál. Cestou si koupíme nanuk a slavíme. Já poslední den prázdnin a bráška poslední den jako předškolák. Když dojedeme do parku, sednu si na lavičku a pozoruju dění okolo sebe. Je to zajímavé. Na to, že je tu dětské hříště a spoustu dětí, zdá se mi, že je tu příliš mnoho kuřáků. Začínám litovat, že jsem si nevzala nějakou knížku nebo aspoň mp3, ale za chvíli si najdu svou zábavu. Pozoruju chvíli lidi a pak si v hlavě vytvářím obrázek toho, jak by mohl vypadat jejich život.

Vzpomínám, jaké to před tím rokem bylo. A pamatuju si jedinou věc – seděla jsem na lavičce a vymýšlela si příběhy těch lidí. Jsou to předsudky, to není dobré. Stává se mi to často, když někde jsem a mohu pozorovat lidi okolo sebe. Sedím, pozoruju neznámé tváře a vymýšlím si, jak asi vypadá jejich život, kdo jsou ti lidé okolo.

Jak může vypadat příběh někoho jiného o mě? Vzpomínám si, jak jsem před týdnem seděla v parku s kamarádkou a koukala na kaštan. Když jsme chtěly jít dál, vstala jsem a ve svých podpatcích obcházela po trávě strom a s kamarádkou jsme hledaly kaštany. Vyrobím si z nich malá zvířátka, ale asi ne sama, s někým. Třeba s někým malým. Co si o mě mohl myslet náhodný pozorovatel? Nevím.

Každý den nás někdo pozoruje. Když to není naše rodina, kamarádi, spolužáci, spolupracovníci či obchodníci, jsou to neznámé tváře. Anebo je to ten Někdo z hora. Lidé si ho pojmenovávají různě, třeba mimozemšťan, někdo anděl, někdo Bůh a někdo pro něj pojmenování hledá. Ale stejně se na nás pořád někdo dívá…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Poslední den prázdnin

  1. taky sbírám kaštany a nosím je po kapsách… s nimi mám vlastně i spojené dětství, protože jsme je měli před oknem… no letos jsem nové ještě neviděl, ale před několika dny mi spadla na hlavu bukvice 😀
    jestli je to Bůh kdo se na nás dívá, nevím jistě, ale že to bude policie na každém rohu s kamerami je zaručené…

  2. Možná jsem to my sami, kteří se na sebe z hora díváme. Vidíme dívčinu sedící na lavičce, zatímco stojíme opodál a nebo vidíme dívčinu sedící na lavičce, za ní celý svůj život, který se po sekundách odvíjí dál a dál a to vše vidíme ze shora.
    tam odněkud, kde je naše mysl tak často zatoulána…..

  3. Zajímavé. Nás nenapadne, jak asi vypadáme v očích druhého. Co si o nás myslí. Řeknou si – tamta holka vypadá smutně? Nebo unaveně? Nebo řeknou o nějakých milencích: je to krásný pár? Nebo naopak – to muchlání si můžou nechat na doma… Můžeš se podívat na naštvanýho chlapa, který si to rázuje ulicí. Proč je naštvaný? Vytočil ho šéf v práci? Přišel o práci? Jde zrovna z pracáku? Nebo jde za manželkou do nemocnice? Nebo je prostě znechucený z denní rutiny a jde z práce domů, kde ho čeká další rutinní odpoledne?
    Takových lidí je spousta. A tak je lepší dát si zmrzku a prostě si užívat. Nebo, když je škaredě jako dnes, horkou čokoládu…:-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.