Není všude stejně

…všude, vždy a vše…
Změny patří k životu. Třeba dnes jsem se nechala ostříhat. Teda, tak trochu. Mé stříhání u kadeřnice spočívá v udělání nějakého tvaru mým dorůstajícím vlasům, které si necelé čtyři roky náležitě užívám. Sestříhat roztřepené konečky a dát tvar, aby to vypadalo. S ofinou ke kadeřnici nechodím, na to mi vystačí všestranná maminka. Přesto je to pro mě dnes změna. Mám vlasy načesané na bok a ostříhanou ofinu. Dobře, zatím skoro žádná změna. Jenže načesané na opačnou stranu než si vždycky češu já sama. A hned se cítím jinak, nezvykle. Konečky nemám ostříhané o moc, ale jako bych je měla zkrácené o polovinu. Nezvyk. Dost o mých vlasech, přejdu k jiné věci.

Před chvílí jsem se probírala svým archívem, abych přidala nějaké fotky (nedávno si poetiza postěžoval, že dlouho žádné nebyly). Nemůžu se rozhodnout a aniž bych si to naplánovala, jsem u fotek starých 4 roky, kdy jsem se s foťákem učila. A ejhle, co tu není. Sice rozmazané, ale fotky nejdražší hodnoty. Fotky, kdy jsme bloudili s bráchou a ukazoval mi zajímavosti, které stojí za to vyfotit. Nevím, kdy jsme spolu byli takhle naposled. Jiná škola, jiné bydlení – změny, není to stejné.

Mezi fotkami jsem našla dvě červené značky, přesto každou odjinud. Jednu z bukovského pralesa ze Slovesko – Ukrajiny, jednu z lesíka nedaleko vesnice v Česku. Dvě červené značky, téměř stejné. Navzdory tomu jsou od sebe tak daleko. To mě přivedlo na myšlenku, která je v nadpisu.

Když jsem byla malá, četla jsem knížku, kdy skupina dětí odletěla balonem. Název si už nepamatuju. Přesto si pamatuju pasáž, kdy hlavní hrdina – malý chlapec – vysvětluje myšlenku rozdílnosti domu a domova. Téměř stejná slova, že? Ale nejsou. Dům je kdekoliv na světě, domov je jen jeden. Sílu této myšlenky hluboce pociťuju v poslední době. Domov je pocit, který si nekoupíte na rozdíl od domu.

Časy se mění. V září pojedu na “výlet” do Pienin – mé oblíbené místo na Slovensku, a to tam pojedu teprve po třetí. Poprvé na prvním puťáku, podruhé loni a nostalgicky letos potřetí. Dívala jsem se na fotky. Tatry, Pieniny – příroda, zapadající slunce, kopce, to je moje. Dívat se na mraky, nastavit tvář slunci a cítit vítr ve vlasech. Co je krásnější?

A jsem zase u těch vlasů. Těmi to také zakončím (snad ;-)). Někdy mám náladu mít rozpuštěné vlasy, jindy je mít svázané do culíku či zapletené. Dobře, ve městě rozpuštěné, mimo město co nejvíc sepnuté. Když si je pak rozplétám někde na chatě před spaním, cítím jak mi pramínky dopadají na záda, vše se uvolňuje. Pramínky, které vnímaly slunce, vítr. Jdou spát, spolu se mnou. Pramínky, které si hrají s větříkem, když pofukuje a rozvrkočí mi vlasy. Pramínky, které ve větru tak rychle zkudrnatí.

Není všude, vždy a vše stejné. Mění se místa vlivem lidí, času a jiných geologických (myslím?) činitelů. Mění se časem, v každé sekundě je mnoho věcí jinak. A mění se vše. Od konečků vlasů, přes různé západy slunce a přírodu po a včetně lidí a jejich osobností.

Abych tento článek beze smyslu smysluplně zakončila, utíkám spát. Už dávno jsem měla, za týden totiž budu po druhém školním dnu – prvním plně se učícím. Měla bych si zvykat na režim, který jsem si před týdnem rozbourala. Dobrou noc, sladké sny. A kousek té přírody.

Neni vsude stejne

Pohled z Kremence na Slovensko. Vlevo je Ukrajina a myslím, že dozadu Polsko. Tak nějak. Na místě tří států, přesto všude jinak. Z Ukrajiny šla děsivá bouřka, ze Slovenska jsme se vydrápali po strašném kopci a v Polsku sbírali borůvky. Slimákům to nevadí, asi proto tam jsou tříbarevní – bílí jako mléko, inkoustově modří nebo klasicky hnědí. Že by každý z jiného státu?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u „Není všude stejně

  1. Já se kadeřnice bojím :D.
    No jo, já jsem už fakt blázen, nevím, co na tom gymplu budu dělat :D. Jak jsi napsala zmailovaná místo zamilovaná, já jsem se k tomu nedobrala a zkoumala jsem, co to znamená :D. Už mi ten mozek asi totálně vypadnul ;).

  2. Já si vždycky říkám: Rozpustím si vlasy a zešílím. Ale problém je v tom, že já šílím i s vlasy v culíku. Takže si maličko protiřečím.
    Nicméně strašně krásná fotka, kdyby to viděl mladší brácha, zas by přišel s otázkou: Jsou všude Trojmezí, ale jsou i Pětimezí?
    Muhehehehehehe

  3. Já že jsem pěkně pihovatá? Mně moje pihy nevadí, ale našli se i tac, kterým to málem vypálilo oči. Dobře jim tak! Já mám vždycky takovej svěží pocit, když se nechám ostříhat. Takovej novej. Nojo, domov je domov. Nevím, co bych dělala, kdybych žádnej neměla…Ta fotka je krásná, taky jsem takhle jednou byla na rozhraní tří států Je to divný, všude se žije úplně jiným stylem, přitom je to všude stejný. ….

  4. Trojznamení? Zajímavé místečko jste našli!
    A celý ten článeček je zajímavý, plný nápadů. Lehkou změnu účesu ti chválím, občas je čas na změny. Líbila se mi poznámka o domě a domově – to je právě rozdíl. Strašně mě štve, když se mluví lehkovážně o stěhování za prací. (V našich končinách téměř nemožná věc). Jakpak má rodina mít k něčemu vztah? A vůbec děcka v takových stěhovavých famíliích. Nemůžou si vytvořit vazby ani k místu, kde bydlí, ani k lidem, kteří žijí kolem. Jen si najdou kamarády, už jdou dál.
    Domov má kouzlo. Domov je místo, kde se cítíš skvěle. I když, podle Wericha, domov je tam, kde si pověsíš klobouk. (V našem případě asi zuješ boty a uložíš kabelku…)
    Tak ještě trochu sluníčka a čerstvý vítr ve vlasech!:-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.