Svatba

Nechce se mi učit, můj mozek každou rovnici derivuje, integruje a dělá s ní jiné nestoudnosti. A tak krátká úvaha, kterou stejně pár týdnů nosím v hlavě.

V posledním asi půl roce se v mém okolí relativně živě diskutuje o svatbách. Ne že bych ji snad chystala já (nejdřív za 5 let, dále vysvětlím), ale svatbu plánuje mnoho mých vrstevníků. Což je vzhledem k našemu věku dosti zarážející. Vydáme se popořadě…

Začalo to vlastně už na jaře, kdy se šuškalo, že v srpnu se bude vdávat spolužačka z vedlejší třídy – hned po maturitě. A bylo zajímavé, jak to mé spolužáky nutilo se zamýšlet nad svatbou. Velká část mých spolužáků pocházela z rozvedených rodin a ti měli celkem jasný náhled – svatba stojí moc peněz, je to kus papíru, rozvod stojí ještě víc, takže se to ekonomicky nevyplatí. A navíc, dva lidé spolu přece nemohou vydržet celý život… Nad jednou věcí se ale zamýšleli všichni. Jedna spolužačka to pak řekla docela pěkně: „A já zas věřím, že mají šanci, aby jim to vydrželo. Budou se brát v kostele, před Bohem, oni v to věří, takže to má pro ně větší váhu a takové svazky se blbě rozvádí…“ A jiní to definovali zkráceně – chcou spolu bydlet, jsou věřící, tak jim rodiče nakázali se prvně vzít.

Abych ještě dodala, v tomto roce jsem napočítala minimálně 8 svateb mých věřících kamarádů, z nichž skoro půlka je o rok až dva starší než já. Nutno dodat, že dva páry už spolu ale chodí přes 7 let, takže argument „pořádně se neznají“ padá. A když se o tom tak mluví, tak se člověk i zamýšlí. Ano, část mého myšlení je formována tím, jak mě rodiče vychovali a jak věřím, ale část je dána i mou osobností. Nejsem přelétavým typem. Když se někdo stane mým kamarádem, je pro mě kamarádem už napořád, cítím k němu závazek a snažím se ten vztah budovat. I když zjišťuji, že postupem času to může druhá strana přestat opětovat, já se jaksi nedokážu vzdát, i když to viditelně nemá smysl. Než někomu začnu věřit, může to trvat. Jeden spolužák mi to na střední trošku vyčítal, ale směrem ke mně vede dlouhá cesta. I proto mi přišlo zvláštní, že bych někdy měla sdílet život s někým, kdo by se mi připletl do života náhodou. Měla a mám jasno v tom, že takový muž bude muset být nejprve mým kamarádem. A to dost možná dlouhou dobu.

Lidé často říkají, že než se dva vezmou, měli by spolu prvně bydlet, aby si vyzkoušeli, jestli jim to bude klapat, jet na společnou dovolenou, možná i vychovat první dítě. Nemám nic proti lidem, kteří to tak dělají, je to jejich věc a neodsuzuji je, ale já bych na to neměla. Jak jsem řekla, když se k někomu uvážu, nedokážu to jen tak smazat. A proč bychom si to měli prvně zkusit? To jako když zjistíme, že se mu nelíbí jak vařím a mě vadí, jak chrápe, tak si řekneme nazdar, asi chyba? Proč trošku nebojovat, neposouvat vztah? Od toho tomu předchází kamarádství a chození, abychom se navzájem poznali a když zjistíme, že se snášíme, tak už o ten zbytek asi zvládneme bojovat, což?

Možná vám vyznívám velice naivně, že o tom vůbec nic nevím atd. A víte co? Máte pravdu. A máte pravdu na druhou, protože nejen, že jsem naivní, ale necelé dva měsíce krásy chození teprve poznávám. Ale mám v několika věcech jasno a můj milý to respektuje a souhlasí s tím. Jsem ráda, že po 8 letech, co se známe z oddílu a asi 7 letech intenzivního kamarádství se známe v hodně životních polohách. Když jsme unavení, protivní, vyčerpaní, když věci nevychází. Tři roky jsme spolu vedli (momentálně mám spíše pauzu) oddíl dětí, což s sebou nese nevyspání, náhlá vstávání, krizové situace, moje vaření, jeho přísnou tvář, nevyzpytatelné úrazy… On už ví, že když jsem nevyspaná, jsem protivná a je rozumné mne nechat jít spát, abych pak byla nějak použitelná. A já zase vím, že když děti nejsou úplně hodné a on se mračí, musím ho polechtat a on je na děti zase vstřícnější. Známe se i v neúspěších – jemu úplně nevychází vysoká škola. Ale protože ho tak nějak celou dobu podporuju a mluvíme spolu o tom, snaží se. A dnes mi udělal jednou maličkostí úplnou radost, protože mi tím asi nevědomky zase ukázal, že se teď ve škole bude vážně více snažit a snad to už vyjde. On má zase se mnou trpělivost, protože když se nedaří mě, nastaví se ve mě mód „nemluvte na mě, nechte mě být, já si to musím všechno řešit sama“. A teď ve zkouškovém mě podporuje motivačními sliby, čím mě odmění (co si já vlastně celou dobu přeju). A taky spolu sdílíme radosti. Můj milý má rád můj úsměv a já zase ráda doluju ten jeho, protože mu to někdy chvilku trvá. Víme, že se na sebe můžeme spolehnout, vařili jsme spolu na větší akci, kde mi pomáhal i s organizací.

Co jsem se tímto odstavcem snažila vysvětlit – nemáme v plánu spolu na zkoušku bydlet a pak by se uvidělo… Vždyť my už plno věcí o sobě víme teď a nejkouzelnější je, že se pořád poznáváme, i když jsme oba měli pocit, že o sobě víme snad všechno. Už jen proto, že oba blogujeme a ne všichni o tom ví. Dokonce jsme na jednom táboře spolu sjížděli řeku a říkává se, že když dva spolu zvládnou vodu a neporafají se, tak to půjde. U nás došlo k vážné krizové situaci, když jsme se mou chybou vyklopili v osadě, na jejíž průjezd musíte volat policii, ale společně a s pomocí lodí před a za námi jsme to zvládli a pak už voda byla jen a jen lepší. Neříkám, že bychom se nikdy nepohádali, ba naopak, jednu velkou hádku máme za sebou. A právě i díky jí si sebe a našeho přátelství vážíme. A ta svatba nejdřív za 5 let? No přece až oba dostudujeme…

Abych nebásnila jen o mém milém, mám krásné příklady doma i u svých prarodičů z obou stran. Kdy jsem vyrůstala v ukázkách toho, že slib „v dobrém i ve zlém“ se opravdu vztahuje i na ty neveselé okamžiky života a stojí za vztahy bojovat. Víte, je dost možné, že se něco pokazí a můj milý nebude mým milým. A nebo po modlitbách a společném snažení se ujistíme, že si lezeme na nervy takovým způsobem, že si na ně chceme lézt navždycky. Ale do té doby se plánujeme poznávat pouze na mládežnických a oddílových akcích, při společném učení, na procházkách, v divadle apod. A jsem moc ráda, že je v mém životě někdo, kdo to respektuje a souhlasí s tím. Dokonce mě ujišťuje v tom, že to třeba původně nebyl jeho názor, ale když se nad tím zamyslel, tak to bude lepší… Když už pro nic jiného, lepší pro mě, protože mě zná a ví, jak moc by to pošramotilo mou důvěřivost…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Svatba

  1. P. S. Já zapomněla napsat otázku, kvůli které jsem se rozhodla tu úvahu napsat. Víte, společnost se nezarazí, když se dva čerstvě osmnáctiletí sestěhují, nebo i dříve. Ale když se chtějí dva vzít ještě před 30, tak jsou snad nemocní či co. Nerozumím jediné věci – jaký je mezi tím rozdíl? Protože jestli dobře chápu to, co společnost říká o svatbách a sestěhování, tak sestěhování je vlastně “svatba”, protože svatby se dneska nekonají. Až někdy zpětně kvůli dětem…

    • Ale ne. To je jenom dnešní trend, navíc, brát se před třicátým rokem, na tom nic není! Brát se před dvacátým rokem (dnes), to už je trochu neobvyklé. Naopak před nějakými dvaceti, třiceti lety bylo běžné, že se holka vdávala v 18, 19 letech a někdy i v 17 (museli ji zplnoletnit), často “z musu”, tedy, že čekala dítě. Naopak když se nevdala holka do dvaceti, tak po dvacítce už byla divná, svobodná a pětadvacetiletá, to už bylo na šuškandu, a svobodná a třicetiletá, to byl teror. (Po třicítce už to okolí většinou odpískalo a nechalo bejt, až na občasný pokusy).
      Jestli se vzít či nevzít, to už je na každém z vás.
      Ty máš štěstí, že se se svým klukem už dobře znáte, takže víte, co od sebe můžete čekat, včetně toho horšího, víte, jací jste ve stresových situacích. A v tom máš velký náskok a výhodu před těmi druhými dvojicemi, které tyhle věci teprve budou poznávat a budou to pro ně zatěžkávací zkoušky, které ne vždycyky zvládnou.
      Pěkné zamyšlení, Berry, a za sebe jsem moc ráda, že jsi našla někoho k sobě, někoho, s kým je ti dobře. Už proto, že jsi s ním šťastná. 🙂

      • Děkuju Vendy 🙂 Vím, že předtím to bylo běžné, ale musí se uznat, že v té době dívky (ženy) už pracovaly nebo měly min. dostudováno, takže se mohly osamostatnit, protože to ekonomicky mohli s partnerem zvládnout. Dnes to úplně nejde, teda ledaže bych měla žaludek na to uvrtat rodiče do placení mého samostatného bydlení a živení mě na dálku 🙂
        A děkuju(eme) 😉 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.