Včerejší 5. projev z KomTru. Zatím nejtěžší obsahem, který mi dělal problém to ustát. A nečekala jsem, jak moc se se mnou publikum ztotožní a že uvidím i slzy.
Vždyť to vím – že je doba bezdotykových lidí u dotykových telefonů a bezkontaktních lidí s bezkontaktními kartami. Nesblížených vzdáleností. Tato dvouvěta není má, je mé blogové kamarádky, ale myslím, že je velmi pravdivá. A taky nechápeme, co je realita a co ne. Odcizujeme se. Tak třeba, jela jsem jednou tramvají. Ta musela výrazně cuknout a paní spadla na zem. Lekla jsem se, dívám se na ni, skláním se k ní a ptám se jí, zda se může nadechnout. Sípe. Jakoby z dálky slyším řidičovo oznámení, že se zranění mají nahlásit. Paní, můžete se nadechnout? Paní, půjdu to říct řidiči. Paní se jen zmůže, že musí vystoupit. Jsem bezmocná a bezradná. Paní, můžete se už nadechnout? Bolí vás něco? Jste zraněná? Půjdu říct řidiči… Tramvaj se rozjíždí. Paní si začíná stěžovat na bolest v oblasti žeber a nemůže popadnout dech. Konečně si nás někdo všímá, pán, a volá záchranku a posílá mě do školy, že se o paní postará.
Celý příspěvek →
