2. projev do KomTru. Téma – struktura. (na živo jsme ho řekla maličko jinak)
„Nemám čas…“
„Nezlob se, dneska fakt nestíhám…“
„Promiň, už jsem měla být jinde…“
Nemáme náhodou všichni stejných 24 hodin za den?
V dnešní uspěchané době jsem se rozhodla péct mazanec. Počkejte, hned vám vysvětlím, v čem tento nerozum spočívá. Prvně 12 – 16 hodin oživuji kvásek. Potom vymíchám těsto, které musí půl hodiny bobtnat, a pak ho nechám 4 – 5 hodin kynout, během kterých ho musím asi dvakrát přeložit. A pak další 4 hodiny na plechu a hodinu péct. Takže 25 – 26 hodin. Výsledek stál ale za to. Mohla jsem si dovolit péct mazanec – vytrhnout se ze smyčky času a věnovat ho něčemu. Ne, že bych 4 hodiny seděla a hleděla na těsto. Ale nedá se to uspíšit.
Je to známka určitého luxusu, mít čas. Jako vedoucí oddílu jsem si všimla jedné věci. Mnoho rodičů svým dětem zařizuje kroužky tak, že rovnou ze školy přechází ještě tak do dvou, večer přijdou znavení domů a jen lehnou. I na výpravách máme tendenci mít rozplánovanou každou minutu. Ale když jsme jednou z technických důvodů byli nuceni dětem nechat půlhodinu jen tak, stalo se něco neuvěřitelného. Děti se zastavily tak, jak je to pro ně přirozené. Koulely klacíky míčky po potůčku, začaly pouštět lodičky, přecházet klády, honit se a smát se.
Zastav se člověče se mnou teď na chvíli,
pohleď, jak život ti rukama projíždí,
spěcháš nabitým životem,
snad i též s malým nadhledem.
Uniká ti něco důležitého,
ne pro tebe, člověka lhostejného,
že se lidé kol tebe ztrácí pryč,
nikdo objetí nenabídne víc.
Všichni máme plno technických hračiček,
neznáme úsměv spokojených dětiček,
nebo vůni kvítí či větvičky šeříku,
kdys naposled klekl v lese k malému buku?
Kdy jste se v parku jen tak zastavili? Přivoněli k šeříku, sbírali ze země kaštany, stavěli sněhuláka, zašívali si ponožky, vařili oběd? Mnoho věcí okolo mě je instantních, rychlých tak moc, že je nestíhám.
A tak jsem objevila pro sebe jeden luxus. V létě se vypínám. Začínám s dětmi táborem a pokračuji dalšími svými aktivitami. A podle možností začínám tím, že nejsem na FB, e-mailu, nebo dokonce na dva týdny vypnu mobil. A nechybí mi to, jsem šťastnější při tomto půstu. Věci se najednou zpomalí, já vnímám, co lidé říkají a vnímám i sama sebe.
Čím více spěchám, tím více nestíhám. Když vařím, začnou mi věci padat z rukou, jsem schvácená a nic z toho není. Učím se dovolovat si zastavit se, na věci se podívat, rozmyslet je a stihnout je vlastně rychleji.
A tak chci i vám popřát, abyste měli možnost si dopřát pár hodin týdně pro sebe a zastavili. Abyste občas nechali mobil doma, pozorovali přírodu v rozpuku a nemuseli blízké odmítat, že nemáte čas.
uplne chapem. Ja uz nejaky cas vyslovene pracujem na to, aby som sa naucila to povestne nič nerobenie, proste pre svoju duševnú očistu. Len tak si sadnúť a vypiť si kávu… bez toho, aby som “musela” čítať, rozprávať, či riešiť… skrátka vydýchnuť si. Je to zvláštne, ale v tejto dobe sme sa tak nejako dostali do stavu, kedy máme pocit, že každú jednu minútu skrátka musíme niečo robiť!
Těmito slovy jsi vystihla to, co jsem nedokázala vyjádřit. Vždy, když někdo naříká, já se tak nudím, opáčím, já bych nudu chtěla někdy zažít. Vidím okolo sebe tolik povinností. Proto se raději učím venku, kde nevidím, že chci uvařit, uklidit, poskládat prádlo.
Když jdu jednou za semestr s někým blízkým se projít, popovídat, skoro mám výčitky, že jsem se neučila. Jenže je potřeba takto vypnout, abychom toho stihli více.