Vánoční se vším všudy.
Blížila se zima, stále častěji se objevovaly sněhové vločky na zmrzlých větvích a na jedné takové větvi seděly dvě sýkorky. Pořád si něco štěbetaly, až jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru:
“Víš, co teď budou lidé slavit?”, ptala se zvědavě jedna. “Něco slavit musí – pořád chodí do obchodů, všude jsou takové ty barevné reklamy, spěchají s plnými taškami a všude hraje hlasitá hudba a všechno se třpytí.”
Jeden starý intenzivní květnový zážitek.
Jdu ze školy. Začne pršet. Stojím na zastávce jak zmoklá slepice. Vlastně doopravdy. A přijde milý pán s deštníkem: “Slečno, já tu mám místo, tenhle déšť je na vás moc studený.” A od té doby se pořád usmívám.
Tentokrát si dovolím pro příběh a malé ponaučení trošku zavzpomínat do svého dětství.
Byla jednou dvě malá slůvka – jmenovala se Prosím a Děkuji. Byla velmi blízkými kamarádkami a na všech cestách z lidských úst se doprovázela. Ale přišlo jim, že je lidé berou jako příliš velkou samozřejmost a ani nepřemýšlí, když je vysloví, jestli to myslí vážně. A tak se rozhodla, že se odstěhují na pustý ostrov. Spokojeně si tam slůvka sama žila, měla radost a pěkně se k sobě chovala.
Dnes se s vámi podělím o zážitek z cizí země, nad kterým občas přemýšlím. Proč, to se postupně dozvíte.
Pohádka na dobrou noc pro moje rarášky na této výpravě. Bylo to psáno vzhledem k programu, který jsme tam s nimi měli, ale snad se vám třeba jedna věc zalíbí 
.
Žila byla zvířátka, ale nebyla to jen tak obyčejná zvířátka. Každé z nich bylo nějakým způsobem výjimečné. Každé z nich umělo něco, co neuměli ti ostatní, a proto byli tak skvělá parta. Své schopnosti dokázali využívat pro dobro druhých a dokázali si tím pomáhat.
Jako první tam byla žabka Kuňkalka. Svými skoky dokázala doskákat daleko a podívat se, co tam je, než tam došli ostatní. Často to mohli využívat. Další byl šnek Pomalík. Ano, byl to nejpomalejší článek skupinky, přesto byl výjimečný. Byl sice pomalý, ale tím spíše si všímal svého okolí a našel věci, které jiní neviděli. Předposlední byla sova Houkalka. Skoro pořád spala, protože to byla sova. Zato v noci je dokázala všechny ochránit a dobře viděla, takže se nemuseli bát, že do něčeho narazí. No a poslední byl mraveneček Pomocníček. Byl ze všech nejmenší, ale to nic neznamenalo, protože toho nejvíce unesl. Mravenci jsou silná zvířátka, která toho hodně dokážou. Unesou několikanásobek své váhy a jsou strašně pilní.
A jak tato parta kamarádů vznikla? Úplně jednoduše. Pěkně se zabalte do spacáčků a poslouchejte.
Celý příspěvek
To je zlé, nějak si zvykám psát komentáře a předdodatky k textu :-D. Ehm, slibovaná poslední část z pohádky z výpravy, v případě zájmu napíšu perličky .
Soukromý bonus pro cenzuru, Sestřenku :), Justinku a pár dalších, kteří sem chodí anonymně, ale ví, že je myslím – příběh v této části je parafrázovaný a vy určitě víte odkud nebo alespoň máte vysoké šance to najít 
.
Po překonání propasti to už k Elvíře neměli daleko. Po chvíli se před nimi vynořila skála s malou chajdou na vrcholku, kterou obývala všemi obyvateli lesa známá čarodějnice Elvíra. Jen co vešli do chajdy, Elvíra je přivítala: „Zdravím vás, odvážlivci. Vím, proč sem za mnou jdete. Povím vám příběh:
Prostřední předposlední díl .
Díky sedmimílovým botám byli u Pomocníčka coby dup. „To jste už tady? Jsem moc rád, že vás vidím. Jenže ještě nemám dovařeno, pomůžete mi prosím?“, ptal se po přivítání Pomocníček kamarádů. Více rukou vše rychleji zvládne a oběd byl brzy přichystán. Všichni si na něm moc pochutnali, protože s jeho přípravou pomáhali. Po uklizení Pomocníčkova domečku si sedli a povídali, až se ke slovu dostala Houkalka.
„Už jsem vám to trošku naznačila, ale ještě to probereme všichni dohromady. Dnes ráno mě vzbudilo sluníčko s tím, že je mu strašné horko a les začíná vysychat. jenže co je větší problém, nikde široko daleko není žádný mráček. Co budeme dělat? Vysychá i tůňka, kde bydlí Kvákalka. Jak je to se všemi pramínky v lese, to netušíme, ale musíme něco udělat.“
„Když jsem šel dnes pro vodu, pramen tekl pomaleji, také vysychá.“, řek zamyšleně Pomocníček.