Dnes se s vámi podělím o zážitek z cizí země, nad kterým občas přemýšlím. Proč, to se postupně dozvíte.
Před rokem jsem byla na zajímavém vícedenním výletu v cizí zemi – Francii. Tamní lidé se od Čechů moc neliší, jen mnohem méně spěchají a jí více zeleniny. Tak v této zemi jsem se svým starším bráškou prozkoumávala jedno město – chodili jsme do muzea, navštěvovali památky, parky, byli se projít v horách a byli i na prohlídce hradu ve skále, kde jsme viděli šermíře a katapulty.
To město, jmenuje se Avignon, není moc veliké – asi 3x menší než Brno. A v centru, uprostřed města, má hlavní náměstí. Chodí tudy mnoho turistů, sedí tam pouliční umělci, kteří něco malují nebo hrají na různé nástroje. A kromě těchto umělců a turistů jsme tam potkali s bráškou ještě někoho – přišly za námi místní slečny, asi o kousek mladší než já. Gesty nám ukázaly, že jsou hluchoněmé – neslyší a ani nemohou mluvit, jsou nemocné. A podaly nám papír, kde měly napsané, že prosí o peněžní příspěvek, aby mohly založit pobočku, kde budou pomáhat takto nemocným lidem. Nejprve jsme se jim snažili, také gesty, vysvětlit, že jsme turisté a nemůžeme jim přispět, ale stále prosily. A tak jsme se rozhodli, že uskrovníme svůj výletový rozpočet a menší příspěvek jim dáme. Museli jsme to vyplnit na tom speciálním papíru a slečny se na nás velmi usmívaly a gesty nám děkovaly, takže jsme z toho měli radostný pocit, že můžeme někomu pomoct. Ale když slečny od nás odcházely, přijížděl na náměstí policejní vůz, slečny vzaly nohy na ramena a pelášily pryč. Zůstali jsme s bráškou opaření, jestli jsme naletěli a peníze dali podvodnicím. Nevěděli jsme a pořád nám to vrtalo hlavou, vypadalo to, že jsou asi opravdu hluchoněmé, protože když utíkaly, nevolaly na sebe. A tak jsme nechali přemýšlení, řekli si, že je to snad na dobrou věc a užívali si výlet. Když jsme se ten den vraceli do domečku, kde jsme přespávali, zahlédli jsme na jedné budově stejný znak, jaký byl v papírech těch slečen, tak jsme si říkali, že ta organizace asi doopravdy funguje, jen třeba slečny nedostaly povolení ke sbírce. Zkrátka jsme se rozhodli se tím už netrápit.
Další den jsme šli opět na výlet a museli jsme jít opět na to samé náměstí. Poslouchali jsme pouliční hudebníky, prohlíželi si pohledy a co se nestalo. Skoro jsme zakopli o peníze na zemi. S bráškou jsme si to prohlíželi, na náměstí ten den bylo málo lidí, takže jsme neviděli, jestli to někomu vypadlo z kapsy nebo to tam leží delší dobu. Nakonec jsme ty peníze zvedli a představte si, bylo to úplně přesně tolik peněz, kolik jsme dali těm slečnám. Aniž bychom si cokoliv řekli, tak jsme s bráškou zároveň řekli: „Pouštěj svůj chléb po vodě, jednoho dne se ti vrátí.“ A oba jsme v tu chvíli věděli, že nám Pán Bůh naši ochotu požehnal a navíc nám peníze tím pádem na výletech vůbec nechyběly.
zajímavý příběh 🙂
s Avignonem jsi mě potěšila, miluji to město! (bydlela tam moje sestra)
hewkii: Já myslela, že ještě bydlí (?). Byla jsem tam týden a stejně jsem skoro nic nestihla 😀 (a to je to malé město :-D, do takové Paříže se dělají třídenní zájezdy, nechápu :-D)
Hmm, to je hodně zajímavé, ale jistě taky dost poučné. Přiznám se, že v poslední době moc nepřispívám, protože mám strach, že ti lidé jsou podvodníci. Ale zase si říkám, že pokud jde o mě, jakožto o dárce, tak se počítá jeho dobrý úmysl. Proč je tak těžké dávat i s vědomím, že to může být podvodník? No, asi proto, že je člověku líto představy, kam by ty peníze šly a že podvodníkem může být dnes každý, že lidé bývají bezohlední, nechtějí si normálně vydělávat (i když pravda, žeje to dneska s hledáním práce svízelné) a vydávají se za někoho, kým nejsou. Je to nelehká otázka. Ne, že bych tedy nikdy nic nedarovala, darovala jsem a i jako hodně malá jsem něco hodila žebrákovi do klobouku v Praze, dneska už to nedělám tak často. Jedna paní, co věčně obchází ústecké náměstí Ti za penízky dá nějakou drobnost a u toho je jakože vizitka, ale s tak droboučkým písmem, že pouhým okem fakt nepřečteš, co na ní stojí.
Jéé, taky bych chtěla do Francie za kulturou a historií. A moc bych tam chtěla do divadla na nějaký muzikál. Je pravda, že tam neradi mluví anglicky?
Mniška: Vnímám to naprosto stejně – navíc těch organizací je tolik, jsem defacto zaměřená jen na jednu, se kterou spolupracuji, protože tam mám jistotu, kam ty peníze půjdou. Akorát se mi příčí právě ti lidé, kteří ti za peníze dají tu drobnost – když se podíváš, oni to mají jako brigádu. A to se mi příčí, mít jako brigádu vybírání peněz byť na velmi dobrý účel…
To nevím jistě z prostého důvodu – zároveň se k tomu říká, že když se snažíš mluvit francouzsky, mluví s tebou i anglicky. A my nikdy nezačali anglicky, pořád mluvili francouzsky – jen párkrát jsme chvíli mluvili anglicky, když jsme se potřebovali akutně domluvit a nešlo to… Jinak nebyl problém – naopak na oficiálních místech (na první pohled poznají, že jsme cizinci) začali automaticky anglicky a my jim odpovídali francouzsky, takže jsme se bavili takto dvojjazyčně 🙂 A ptali se, odkud jsme, jaktože umíme dva cizí jazyky, které nejsou našimi úředními a obdivovali, že se francouštinu učíme, že je dle nich velmi složitá 😀
Taky jsem dost skeptická, co se týká takovéhoto vybírání. Docela ale chápu, že jste byli proti těm dívkám dost bezradní, byly zřejmě houževnaté a nezdolné.
Jestli jste ty peníze našli, bylo to znamení – abyste si je nechali a užili rozumnějc.
Tyhle brigády, kde prodávají blbinky za peníze, se mi taky docela eklujou, protože to znamená, že minimálně půlka z těch peněz jde na brigádníky. A co dostanou ti skutečně potřební?
Navíc mi vadí, že tam požadují minimálně padesátikačku. No, někdy, když jsem v hodně dobrém rozmaru, tak směním – padesátku za nějakou prkotinu. Ale to tak jednou za rok.
Jinak občas dávám na místní hospic (koláč za 30 korun) nebo žlutý kvítek.
Naštěstí nejsem v Brně, tam je těch otrapů daleko víc.
Na ulici nikomu nepřispívám, ze zásady ne – znám několik známých, co si čas od času vyrobí kasičku a jednou do Prahy nebo do Brna. Tam obejdou největší stanice metra nebo tramvají a během dopoledne mají vyděláno… Každý měsíc posílám peníze Greenpeace a Člověku v tísni., Vybírat za peníze peníze se mi zdá jako dost divné.
Francouzi nechtějí mluvit anglicky – osobně si myslím, že je to mýtus – díky své sestře mám Francii procestovanou celkem hodně a musím říci, že jsem s angličtinou nikdy neměl problém – od Paříže, přes Normandii až po Azurové pobřeží. Řešil jsem různé situace s různými lidmi – ztratil jsem se v metru, přebookoval jsem si omylem jízdenku, ptal se, jestli se na palubní lístek vztahuje i jídlo zdarma, dostal pokutu za rychlou jízdu a nikdy se na mě nikdo nedíval skrz prsty, za to, že mluvím anglicky. Spíš bych řekl, že starší generace a přistěhovalci dost neumí – tak možná odtud vzniklo to tvrzení.
Souhlasím, třídenní Paříž mě vždy rozesměje – zvláště, když účastnici zájezdu stráví půl dne ve frontě na Eiffelovku a katakomby 😀
Néé, už dávno nebydlí – teď bydlí v domečku na předměstí Cannes (cca 20 min. jízdy příměstským vlakem od Nice) 🙂
Vendy: Moc… Já sama jsem chodila jednou se Světluškou (byla jsem překvapená, jak lidi sami chodí, jak je to “profláklé”) a několik let s ADROU – nejvíce mě rozčilovalo, že jsem měla zapečetěnou pokladničku od města, povolení a všechno a lidi, že mi nevěří, že to mám jako brigádu. Ušli dva kroky a přispěli na pěstouny do otevřené (!!!) pokladničky slečně, která to jako brigádu doopravdy měla…:-(
hewkii: I starší lidé s námi ochotně mluvili – paní domácí dokonce vzpomínala horko těžko angličtinu a vylezlo z ní, že naposled anglicky mluvila na střední škole. Nebyla nejmladší, ani omylem, a takovou ochotu by český hoteliér (no, byla to ubytovna) rozhodně neprojevil… Tak jsme se s ní dohodli, ať na nás mluví pomalu francouzsky, ruce nohy a šlo to 😉 A francouzsky jsem mluvila s mnoha přistěhovalci – však ve Francii je málo čistých francouzů – Poláci, Rumuni, Italové, Španělé, Maroko…. 🙂