Tentokrát si dovolím pro příběh a malé ponaučení trošku zavzpomínat do svého dětství.
Jednou v zimě jsme byli na dovolené v Jeseníkách i s mým mladším bráškou, mohly mu být asi 3 roky. A tam je v zimě opravdu hodně sněhu – krásné bílé závěje až do pasu dospěláka. Což je krásné na pohled, ale těžké na procházky. A my na jednu procházku šli. Naštěstí v tom místě byla krásně vyšlapaná cestička, ale pro jednoho, takže jsme šli za sebou jako husy. Občas jsme potkali někoho z opačného směru, a tak jsme se opatrně vyhýbali. Ze všech stran byly hromady krásného bílého sněhu, smrky obtěžkané sněhem a bylo to nádherné, dokonce nám svítilo sluníčko.
Až jsme došli na vrchol kopce, odkud jsme měli nádherný výhled. Mí rodiče ještě před vydáním se na cestu napomenuli brášku, aby šel poslušně cestou, protože by se mohl ve sněhu propadnout. Mezitím, co jsme si užívali výhled do okolí, bráška si hrál s nějakou šiškou nebo kuličkou, která mu vypadla z ruky a skutálela se několik metrů po sněhu od cesty. On se vydal za ní a protože byl malý a lehký, moc se nepropadal, pak se bořil po kotníky a u kuličky byl už po kolena ve sněhu. A nevěděl, jak zpátky. My si ho už všimli, tak jsme na něj volali, ať tam stojí, že pro něj půjdu, protože jsem další nejlehčí. Opatrně jsem došla k němu a společně jsme šli zpátky k cestě, jenže jsme byli těžcí, tak jsem se bořili hluboko do sněhu, ale došli jsme až k cestě. Bráška byl celý od sněhu, měl plné boty sněhu a studilo ho to.
Maminka ho pořádně vyprášila a napomenula, protože se mohl propadnout ještě více do sněhu. A když se takto propadnete, čím více se snažíte dostat nahoru, tím více padáte do sněhu, je to vlastně bazén, ale místo vody je tam sníh. Mým poučením proto je, abyste poslouchali rodiče. Jsou starší a moudřejší a myslí to s vámi dobře. A nechtějí, aby se vám něco stalo.
„Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj.“ Přísloví 1,8
Po delší době jsem se odhodlal připsat komentář. Má radost z toho, že poučení pro menší děti, než jsme my, můžeme čerpat každý ze svého života. Ty Berry na to máš dar, nejen pro příběhy, ale obecně pro práci s dětmi, a když myslím dar, tak s velkým D.
Určitě každý z nás zažil, že nevěřil rodičům a neposlouhal je, protože měl svoji hlavu a pak na to nějak doplatil, ať už maličkostí a nebo větší věcí. I rodiče, či prarodiče jsou lidi a udělají nějakou tu chybu, ale tou chybou můžou poučit nejen sebe i své děti. Jen ty děti jsou někdy tak tvrdohlavé a poučí se, až tu stejnou chybu udělají i ony.
Ale abych nekončil něčím negativním… Mám radost z toho, že i když jsi zaneprázdněna učením na zkoušky, tak občas skočíš na blog, napíšeš příspěvek či komentář :-).
Tak se drž a nenech se odradit případným neúspěchem u zkoušky ;-).
Odhodlávej se častěji 😉 Nevím, jestli nepřeháníš, ale děkuji. A já se jdu zase chvilku učit. Protože paradoxně u toho mě napadají témata pro děti 😉
Ahoj
moc se mi to líbí a mám aspoň radu jak psát příběh
Ahoj – jsem ráda, že se líbí 🙂 Konkrétně k dětským příběhům – čím dál více objevuji sílu vlastní zkušenosti, děti to milují 😉