Jeden starý intenzivní květnový zážitek.
Jdu ze školy. Začne pršet. Stojím na zastávce jak zmoklá slepice. Vlastně doopravdy. A přijde milý pán s deštníkem: “Slečno, já tu mám místo, tenhle déšť je na vás moc studený.” A od té doby se pořád usmívám.
Pokud neměl i jiné úmysly. 😀
Nevím, ale rozhodně nebyl otravný jako zjevy pravidelně tři večery před tím, kdy jsem ze školy domů skoro běžela, neb ke mně vždycky někdo přistoupil a s nějakou větou stylu vy máte krásný svetr – můžu si šáhnout? mi stoupl bohatě adrenalin, že tento pán byl pohlazením po duši.
Drobnosti dělají náš svět krásnějším.
A jak! Při dalším dešti jsem měla úplné nutkání udělat někomu to samé, ale bylo kolem mě docela liduprázdno a nevím, jestli bych pak měla odvahu. Ale zanechalo to ve mě hlubokou stopu.