Ráno jsme se vzbudili překvapivě za deště a vichru. Napojili se na wifinu, poslechli Biblické studium a pak naznali, že se musíme vyhrabošit a jet, ať to stihneme před davy lidí. Já se šla převléct na záchod, abych se trochu zahřála, slupli jsme každý kousek bábovky, která díky maminčině lásce byla nekonečná, doplnili zásoby vody a vyjeli ke Geysiru, kterým jsme projížděli den předtím. Zaparkovali jsme vedle návštěvnického centra, kde bylo parkování bezplatné, vybavili se pláštěnkami na jemné a nekonečné mrholení a šli okolo horkého potůčku. (m)Lékárník ho opatrně zkusil a říká: jo, horký to je. Pak už ale nezkoušel – při vstupu je velká cedule, jak se tam máte chovat a dbát na své bezpečí a hlavně nezkoušet teplotu vody, protože nejbližší nemocnice je 63 km daleko. Po průchodu vstupem, kde kouří jezírka, jsme se dostali na planinku, kde byly gejzíry. První a vlastně nejznámější a kvůli kterému tam jezdí autobusy se jmenuje Strokkur. Každých asi 8 minut vychrstne obrovský gejzír horké vody a každý si to chce vyfotit. I když mě na to (m)Lékárník připravil, pěkně jsem se bála a moc se mi nechtělo blíže. Zkrátka jsem to sledovala z uctivé vzdálenosti. Dalším je Geysir, který už nic nedělá (a paradoxně se to jmenuje po něm) a ještě Blesir, který občas něco plivne a spíše vaří. Cestičkou se dá vyjít na kopec, kde asi v půlce je poslední Konungshver. Cestou je vyhlídkový bod s mapou a úplně nahoře na kopci to vážně stojí za to.
https://www.instagram.com/p/BqYHXuUlBS6/
Pokud ovšem nechytnete průtrž mračen, kroupy a brutální vichr, jako my. Zase na nás lily konve (to pomíjíme přeháňky celou dobu) a jak se přidaly kroupy a vichr, museli jsme sundat pláštěnky, protože nás to nadnášelo. Moji teda roztrhalo. Schovat se z vrcholku kopce mezi skaliska, aby nás neodfouklo (doslova) a pak nabrat síly a překonat kus cesty k lesíku (selfie jsme nestihli, protože nám bylo líto mučit naši techniku v dešti ještě více). Březový, krásný, a cesta, která se asi teprve dodělává, ale díky ní jsme si dali krásný okruh a viděli celou planinu na všechny strany. Vyšli jsme vedle tábořiště, které u Geysiru je, došli k autu, já vyhodila roztrhanou pláštěnku do popelnice, sundali mokré bundy, rozmístili je na sušení, pustili na maximum topení a jeli dál. Ke Gulfossu. Zaparkovali jsme na horním parkovišti u návštěvnického centra. Prvně jsme prošli oba vyhlídkové body na vrchní cestě. A že neuhádnete – chytl nás obří déšť! Nechali jsme se strhnout davem a běželi se schovat k obchůdku k návštěvnickému centru, protože naše membrány nestihly vyschnout od Geysiru a ten vichr, nic příjemného.
https://www.instagram.com/p/BqarNDYFBgd/
Když trochu přestalo (a já zjistila z výloh, že se mi líbí tolik věcí nordického stylu!), rychle jsme vyrazili, abychom všechny předběhli, přečetli si naučnou ceduli a podívali se na vodopád zespod. Skládá se ze dvou částí, je nejmohutnější v Evropě a vlastně téměř permanentně vidíte duhu, protože pokud zrovna neprší, tak od vodopádu se tříští tolik vody, že jste stejně durch mokří 🙂 A taky skýtá příběh o tom, jak jedna láska tento vodopád (řeku Hvítá) přebrodila. Jen nikdo neví jak, ale slečna si chlapce za tento heroický výkon vzala za muže.
Když jsme se od vodopádu vraceli, už šli k němu všichni a bylo zase narváno. V autě jsme slupli myslityčinku a vlastně doběhli v poslední minutě, protože, hádejte co – začalo zase tak pršet, že jsme čekali, než to nejhorší přejde, abychom viděli na cestu. Čekal nás delší přejezd. Cestou jsme přejížděli nejdelší Islandskou řeku Thjórsá a za mostem zastavili, abychom se pokochali. To se nám pak stávalo čím dál častěji a Island je na toto vlastně vybavený. Když je co vidět, máte blízko nějaké odpočívadlo s výhledem, stolem, kde se můžete najíst, toi-toi nebo naučnou cedulí. To nás bavilo hodně a nemohli jsme se toho nabažit. Často jsme i sjeli z cesty za znakem poukazujícím na nějakou památku a nikdy nelitovali.
Cestou nám vše uschlo a my cestou přemýšleli, kde koupíme propanbutan. Já už cítila nutnou potřebu teplého jídla. A vlastně, nevařící věci nám pomalu docházely. Cestou jsme zastavili myslím ve Flúdiru a zkoušeli první tankování. Jde o to, že benzinky jsou samoobslužné a ani jeden z nás s tím neměl zkušenost. A protože občas záleží na tom, v jakém pořadí dáte čip, kartu, tankujete a musíte to navolit a nějak to nefungovalo, nakonec se jedna paní slitovala a poradila (m)Lékárníkovi. Bomba byla za velkou cenu, která se nám nechtěla platit. Jeli jsme dál a zastavili v Hekle. Zde na 30 min jsme zadarmo zastavili na parkovišti. Řešili jsme, do jakého kempu pojedeme, řešili možnosti vaření, čekali až přejde lijavec, jestli si koupíme teplý vegeburger. Nakonec jsme koupili větší bombu za nejlepší cenu široko daleko (buď tady nebo ve Horsvolluru), pokračovali přes Horsvollur, kde jsme natankovali za 218,20 Isk u Orkanu. (tímto tankováním si jistá jsem, že jsme stáli v lijavci v Hekle taky, ale zbytek mi splývá – hladové oči O:-)) A dojeli ke Seljalandsfossu.
https://www.instagram.com/p/Bqf93cuF871/
U odbočky je neplacené (asi) parkoviště, ale pak musíte kus dojít k vodopádu a je tam docela provoz. Pravděpodobně je tam ale skrytá cestička. Když jsme vjížděli na parkoviště, zastavilo auto v protisměru a dali nám kartičku se zaplaceným celodenním parkovným. Na parkovišti pak chodí pán a kontroluje, že ji za sklem máte. Tiché předávání je ale jakýmsi způsobem tolerováno.
Kvůli deštíčku navlečení do pláštěnek a hurá ke speciálnímu vodopádu, kde si můžete projít vnitřkem, tedy za ním.
Jsou tu ještě další 3 vodopády – Seljalandsfoss si můžete projít a prohlédnout zezadu, okolo dalších dvou tekoucích z kopce jdete procházkou k poslednímu Gljufrafossu, který je ukryt za skalami. Jak jsem mluvila o té tajné cestičce, tak zde by měl být její konec. Jako všichni i my zvědavě nakoukli, ale ostatní se tváří, že je to jednosměrka a hrozně zavazíte, takže jsme opravdu jen nakoukli, lidé docela chodili.
Každý vodopádek je ale úplně jiný a i když nám poprchávalo, prozkoumali jsme je. Cestou k autu jsme laškovali s myšlenkou jehněčí polévky, ale nakonec se rozhodli, že si ji dáme jindy. U auta sundávali bundy a pláštěnky a opět v mírném mrholení pokračovali – před odjezdem na třetí pokus udali parkovací kartičku (když někdo daroval nám, musíme darovat dál!) a jeli na dnešní spaní – do Víku.
https://www.instagram.com/p/BqqPq9Mgsyy/
Při příjezdu do Víku jsme ještě vyjeli na kopec nad něj na vyhlídku ke kostelu – stojí to za to. Viděli jsme celé městečko, tábořiště a od tohoto kostela také vedou tracky do hor. Už se nám svíjely žaludky nedočkavostí – do tohoto kempu jsme dojeli snad nejdříve – ještě před 18. hodinou. Zaplatili jsme na recepci dvě noci, řešili, zda budeme stavět stan a nakonec jsem (m)Lékárníka přemluvila na spaní v autě, tak jsme si vybrali parkovací místečko se soukromím. Večer najížděli turisté a zaplnili i neparkovací místa, ale i tak jsme měli klid. Kemp je perfektně vybavený – v kuchyňce je mikrovlnka, varná konvice (takže jsme málem nepoužili tu bombu!), které nám urychlily žití. Nachystali jsme si hody a vychutnávali horké jídlo.
Po vytrávení si řekli, že na spaní je ještě brzy (a napojení na wifi), a tak jsme se šli projít na typickou černou pláž. Mají se tu vyskytovat papuchálci, ale my na ně neměli štěstí. Ale na co máme štěstí? Na déšť! Po zkoumání, zda (m)Lékárník dokáže zjistit teplotu moře (vlastně oceánu) a utíkání před “sneaky waves”, které jsou zrádné a divení se, že tu není žádný živočich (jen racci hodující na mrtvých raccích) začalo zase pršet
Utíkali jsme, zmokli, schovali se do nákupního centra. U něj je manofaktura vlny. Takže já byla jasná. Procházeli jsme oblečení, kochali se, (m)Lékárník mi chtěl pro jistotu koupit pláštěnku, já odmítla a nemohla se vynadívat na svetry. Tak velký výběr jako tam nebyl už nikde jinde, myslím (hlavně jsem si pamatovala ceny z předchozích tří míst a tady byly poloviční). V horním patře bylo outdoorové oblečení a ani na to jsme se nemohli vynadívat. Já si nafotila pár kousků, poslala rodičům, ať hlasují, který si mám přivést. A šli jsme do Kronanu – koupili si směs slaných arašídů, mandlí, kešu, rozinek a brusinek, kterou jsme si zamilovali. A (m)Lékárníka honila mlsná (večeře byla brzy), tak za 50% slevu (po 18. hodině) si koupil skořicovou housku s takovou polevou (něco jak koblih, ale větší, samozřejmě se se mnou rozdělil). Moc sladký, moc dobrý. A ta stěna skyrů. Byli jsme jasní. Až zítra, řekli jsme si. Jak déšť ustal, vyčistili jsme zoubky (mezitím samozřejmě sprchlo) a šli spát. Ač se to nezdá, z toho neustálého deště jsme byli utahaní jako koťata a naše obličeje z vichru a krup odvařené také nebyly – mazali jsme jako o život. Další den nás totiž čekal nejnáročnější výlet celého Islandu.
Předcházelo (fotky):