Má nejdražší Máli, dnes jsi mě moc neposlouchala, protože jsi to prospala. Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Dnešní den jsme totiž poprvé strávily téměř celý spolu. A v činnosti, kterou mám moc ráda – v chození.

Ráno jsem si musela zařídit jednu věc a pak jsem tě už vyzvedávala – dala sis dopolední spánek a já tě tahala různými vedlejšími uličkami města. A protože jsi pořád spinkala a já tě nechtěla budit, nechala jsem tě pod schody, pověsila prádlo a pak jsi na mě již volala. Mezi zaděláváním chleba sis pomlsala banánek, zatrsala Rappera a pohrála s magnetkami, vláčkem a podívala se na rybičky (a to naše malinké miminko!). Na nákupu jsi byla moc šikovná. Jen paní za námi se divila, nelibě, že jako jiné s kočárkem nemám pár věcí, ale rovnou tři tašky. No co, já normální ani běžná nejsem. Pomohla jsi mi vyklidit nákup a už jsme utíkaly za tvou maminkou na oběd. Tebe už zase zmáhalo spaní, a tak jsme šly podruhé ven. A už více do lesů, které mám tak ráda.

Jen, co jsme vyšly z domu, ti hlavička klesla na bok kočárku a nechala ses položit a nerušeně spala dál. A já tě vezla. Vzhůru do kopců, ke sluníčku, nad smog, starosti, trápení, bolest, hučící auta, troubící náklaďáky. Mezi stromy, listy, srnky (ta jedna tě pozorovala dlouho, ale tys to prospala), šišky, větvičky, kamínky. Trasu jsem trefila až napodruhé (přece jen, znám ji z opačného směru), ale v lese jsme se již neztratily. Sice těsně před tím tě vzbudil jeden hlídací pes, které máš jinak tolik ráda, ale naštěstí jsi zase zavřela očka a drncáním se nechala znovu uspat. 

V lese je tak krásně. A dnes nám tak krásně svítilo sluníčko. Poslední dny, možná týdny, často slýchávám, že jsem bledší a zelenější, než jsem bývala. Po dnešním dnu barvičku zase mám, to mi věř. Dnes to bylo ale jiné, než jsem zvyklá. Ano, měla jsem roztrhané kalhoty, neměla pohorky a měla vytahanou velkou klučičí mikinu. Ale neměla batůžek se svačinou, nedívala se do navigace, neposlouchala Hergot! a neměla trasu naplánovanou předem. A přesto – ten první, nejdelší, největší, nejnáročnější, nekonečný kopec byl skvělý. S každým krokem vydechnout bolest a smutek a pak tam, v lese, na rovince a dolů vdechnout tu nádheru, pokoj, klid a děkovat. Že se máme. A že i když nejsem poslední dny možná tak šťastná, jak jsem bývala, protože mám starosti, které mě bolí, snažím se být statečnou a silnou. 

https://www.instagram.com/p/BpnBRGwFeRX/?taken-by=berrys_pleasure

Víš, chození mám strašně moc ráda. Nejčastěji sama, ale protože moc nemám s kým. Nebo na to nemám sílu. Chodívám rychle, to moc lidí nebaví, a daleko, to baví ještě míň lidí. Mám totiž pocit, že všechny zlé věci můžu vychodit a nechat je za sebou. Odhazovat jako drobečky. Baví mě, když jsem pak unavená, cítím každý sval a můžu si dát horkou vanu, kterou jinak nemám vůbec ráda. Když si pak mohu zalézt do postele a spát tak klidně. Po dnešku se opravdu těším, až tě vezmu někam dál, kde to mám ráda. Pojedeme spolu vlakem, dám ti ten malý batůžek po mě na svačinu. A třeba časem tě vezmu někam i na přespání. Mám to moc ráda. Vždy mám pocit, že všechny starosti zůstanou ve městě a tam se nějak vyřeší. Bez signálu, dat, v tichu. 

Když jsem se těsně před koncem procházky zastavila, zabrzdila tě, sedla si na pařez a jen se dívala a poslouchala to ticho, bylo mi zase lépe, než mi bývá. A pak, mě napadlo se otočit a asi za dvě vteřiny jsem uviděla tvé ručičky, rychlé posazení, vyklonění a úsměv od ucha k uchu. Posbírala jsem ti pár listů a větvičky s šiškami, které jsi uklízela do kapsy tašky a pořád se mě vyptávala, kde to jsme, proč je to listí všude na zemi. Nejvíce mě bavilo, když jsi začala lámat větvičku a snažila ses ji pak dát zpátky dohromady a strašně se divila, že to nejde. A když jsme cestou na autobus neustále potkávaly pejsky? Nestíhala jsi mi je ukazovat!

Máli, byl to moc krásný den. Já se do syta prošla, nadýchala, snad i chytla zpátky barvičku, a za to ti moc děkuji. Že jsi mě nechala samotnou, ale přitom nenechala a smála se na mě. Moc se těším, až si to zopakujeme. Až budeme klidně celou další procházku jen povídat. Protože je čas mlčet, i čas mluvit. A při chození to mám nejraději.