Esej do předmětu Biologie nádorů pro nebiology aneb buněčná filosofie.
Oblast onkologie mě začala fascinovat před pár lety, když jsem zjistila, že bych tam mohla mít uplatnění jako fyzička. Pamatuji si, když jsem byla na stáži na MOÚ a dívala se přes rameno na plánování léčby fyzikům. Jak ve mně zůstal dojem naprostého čarování, umu a moudrosti. Pak jsem na ten sen trochu zapomněla. Jak se říká, že každý má v rodině jeden případ rakoviny, tak i snoubenka mého bratra dodržela toto pořekadlo v naší generaci. Najednou odborné články promlouvaly jinou řečí.
Díky Boží milosti jsme ale za pár měsíců mohly chodit na její bývalé oddělení jako dobrovolnice, zpívat s pacienty a dávat jim sílu do boje. Protože v onkologii více než kde jinde platí, že horší je nechtít, než nemoci v nemoci. Někdy je ale i to chtění málo, když vás okolí drtí nesmyslnými dotazy a výmysly o té nejlepší léčbě a prevenci. Že kdyby současný pacient dělal více to a naopak nedělal ono, nestalo by se to. A když už se to stalo, nejlépe by udělal toto. Máme na to vůbec právo…?
Moc se mi líbila myšlenka jedné výzkumnice zabývající se několik let rakovinou na molekulární úrovni, která se před nějakou dobou stala i onkologickou pacientkou a nebylo pro ni jednoduché to najednou vidět z druhé optiky. Porovnávat si teoretické znalosti se zážitky a praxí. Shrnovala ale své zkoumání slovy, že rakovina (a nějaké další nemoci, o kterých jsme na přednáškách hovořili) jsou jako Šípková Růženka. Můžeme vybádat, jak na molekulární úrovni fungují, co je spouští, jak musíme geny poopravit při léčbě a možná přijít na prevenci. Jenže když budete jíst příliš něčeho, můžete si vyvolat jiné onemocnění. A některá z nich prostě potlačit nemůžete, přijdou nehledě na naše snahy. Můžete se snažit o prevenci nepřivolat je zbytečně dříve, ale vyhráno nad nimi prostě nemáte.
A tak, když před nějakou dobou má kamarádka začala zběsile hledat ideální jídelníček, aby byla zdravá, vystřídala mnoho směrů. Její teorém totiž spočíval ve faktu, že přece víme, co nám ubližuje, a tak musíme být schopni tomu předejít. Sama to ale po pár týdnech a střídání veganství, vegetariánství, paleo, bez soli, bez cukru atd. vzdala. Vždy přišla na to, že ten směr není dostatečnou prevencí pro jinou nemoc. Musela si přiznat bezmoc. Nenašla 100% dokonalou prevenci.
Lidé si často myslí, že když něco budou mít pevně v rukou, vyhrají nad tím. Nedochází jim ale, že pevným stiskem drtí. Že když jsme byli nějak stvořeni, máme se o sebe starat sice rozumně, ale neovlivníme vše. Když přecházíme přes ulici, musíme se rozhlédnout na přechodu, ideálně neběhat mimo něj a dodržovat zásady bezpečnosti. Já jsem však příkladem toho, že i přes všechna opatření vás může auto s nepozorným řidičem nenadále srazit na přechodu se zeleným panáčkem navzdory rozhlédnutí. S rakovinou a prevencí je to stejné. Bylo by nezodpovědné žít ledabyle, ale je správné žít s pokorou, že se nemoci vyhnout nemusím.
Proč tedy neumíme odpovědět na otázku, co dělat, abychom rakovinou neonemocněli? Tedy, někteří si myslí, že odpověď mají. Když jsem na jaře četla knihu s líbivým názvem Svět bez rakoviny, ani jsem ji nebyla schopna v druhé části dokončit. První část jsem ještě zvládla respektovat, ale v druhé mi vadilo přijmout myšlenku toho, že za rakovinu může pomalu Hitler. Vždyť kdyby někdo přišel na to, jak nad rakovinou zvítězit, neudělal by to dávno? Autor namítá, že to nelze, protože by farmaceutické firmy přestaly vydělávat. Ano, jsem mladá a naivní a mám pocit, že blaho pacienta je na prvním místě ještě před penězi, ale mám ponětí o farmaceutických korporátech a jejich bohatství, které vlévají zpět do lékařských konferencí. Problém však zůstává v tom, že lidé rádi slyší tato slova a honí se za myšlenkou toho, že přece mohu přizpůsobit svůj životní styl tomu, abych nikdy neonemocněl. Křesťané občas nešťastně rádi poukazují na to, že nemoc je důsledek hříchu a že při dostatečném modlitebním úsilí se stane zázrak.
Může se stát. Ale jinak tuto premisu nesdílím.
Neříkám, že je třeba rezignovat. Ale jak jsem zmínila – bylo by nezodpovědné prevenci vynechat úplně. Ale nemáme svůj život pevně v rukou. Bylo by špatně, kdybychom měli.
Po dočtení knihy Jediná odrodilá buňka mi nejvíce rezonuje hlavou myšlenka toho, že nádorové geny jsou recesivní a ne dominantní. A přesto mohou tělo zničit… Na gymnáziu s nadsázkou v občanské výchově říkali, že demokracie je systém, kdy dva vlci a jedno jehně hlasují nad obsahem večeře. Zároveň mi připadá tajemně kouzelné, že to zdravé jádro má do poslední chvíle v těle šanci oproti zmutovaným buňkám. Nic proti Darwinovi, ale to asi nepasuje jeho teorii být první, na rozdíl od kooperační myšlenky Wallace?
Jiný lékař zabývající se onkologií pronesl, že „na rakovinu umřeme všichni, ne všichni se toho dožijeme“. Máme pocit, že případů přibývá, že každý opravdu máme v rodině někoho blízkého, komu rakovina diagnostikována byla. Diagnostikována. Ne nadarmo se vtipkuje, že zdravý pacient je jen špatně vyšetřený pacient. V diagnostice jsme se posunuli a posouváme. Někdy ale až moc. Prý se v USA již zdraví „sue you tomorrow“, a tak se lékaři snaží předejít množství žalob s hladovými právníky a „pro jistotu“ předepisují zbytečná radiodiagnostická vyšetření. Při případné rakovině jim totiž nikdo nedokáže, zda vznikla jako důsledek nadměrného diagnostického ozařování nebo má původ ze životního stylu pacienta. Co na tom, že už i u nás se mnoho pacientů brání obyčejnému rentgenovému snímkování, ale CT (které je 10 – 100 x horší) často vyžadují. Vyčerpaní lékaři se odmítají hádat, pacienti se tváří spokojeně.
Malé odpočinkové okénko s teologickou úvahou. Byla radioaktivita škodlivá od počátku stvoření, kdy byl stvořen radionuklid (mimochodem, který den?), nebo je to až následek hříchu?
Prevence, diagnostika a léčba – ale nejsilnější z té trojice je léčba. To nemá být zoufalý výkřik, podpora příjmu peněz do onkologického výzkumu nebo rezignace. Ale zde něco můžeme udělat a mít to trochu v rukou, díky moudrosti, která je nám dána. Díky rozdílnosti povah všech zapojených ve výzkumu, kdy každý vidíme něco jiného. Napadají nás jiné možnosti. Když to spolu komunikujeme. Vlastně, abychom rakovinu porazili, musíme se chovat jako maligní nádor:
- každý výzkumník musí produkovat vlastní články na základě výzkumu svého a dalších – dělit se o nové znalosti (proliferovat)
- nenechat se vyvést z míry reakcemi okolí nebo prvotním neúspěchem, ale pokračovat
- nevyhořet
- publikovat do důchodu (a ještě dál) – vždyť náš život je tak krátký, že není čas, aby každý přicházel na vše od píky, ale musíme se o poznatky dělit
- když jdu špatně, mít odvahu výzkum naprosto přeorganizovat a jít novou cestou
- svým nadšením infiltrovat své okolí i do netušených míst (metastazovat)
- výzkumník nikdy nesmí být stabilní a vyhýbat se pokroku, ale stále se jím nechat metaformovat
- mnoho výzkumníků je hnáno svou zkušeností s rakovinou z blízkého okolí – nedělejme z toho Achillovu patu, ale přednost
- nenechat se zlomit okolím a systémem, že jako správný lékař-vědec atd. vlastně musím ponocovat – jen dobře odpočinutý mozek může na něco dobrého přijít
- proto je důležité kromě odpočinku i dobré jídlo
- mohu mít geniální mozek, ale s nedostatečnou technikou mi to bude trvat déle – je třeba nejen ji aktualizovat, ale naučit se využívat její maximum, nejen třetinu funkcí
Tedy zpomalit. Pak mám čas se rozhlédnout a něco objevit, než když se stále budu za něčím hnát. Naše společnost je přirovnáním k rakovině blíže, než jsem měla tušení. Využijeme to však v boji proti/s ní?
P. S. Máme ale i přesto na paměti, že i v té léčbě je důležité umění pustit? Abychom si nehonili triko a nedokazovali, jak jsme geniální, mezitím náš pacient jen trpěl a nežil…
P. S. 2 Díky za možnost nechat se unést a psát o odborných věcech s nadhledem a přesahy. V létě jsem četla diplomovou práci kamarádky z oboru architektury, která tam zahrnula eseje jako úvod do problematiky. Zajímalo mě to, protože se to týkalo návrhu onkologické ozdravovny. Zalitovala jsem, že takové eseje na mé alma mater by asi moc neprošly. Díky za důkaz opaku.