Z chválopárty do reality

Ten název napsal jeden z účastníků na svůj FB a je vlastně hrozně přesný. Byla jsem poprvé na takovém putovním táboře mladých křesťanů a i když je to z šuplíčku osobní, který jsem avizovala, že už tolik plnit nebudu, přijde mi správné pár myšlenek do světa přece jen vyslat. Přestože jsem už dnes chtěla touto dobou spát. Ale možná lépe sepsat, dokud mám vše v živé paměti.

V mobilu mám sepsanou osnovu, když jsem to shrnovala s děkováním na samotné akci, a tak se jí budu trochu držet. Na konci května mi O. při naší výroční 5. rozpravě (myslím, že jsme to tak nějak spočítali, pokud jsem to nezderivovala) řekl něco ve smyslu, ať na tuto stálou akci, kde všichni mí křesťanští přátelé už byli x-krát, jedu. Kdy jindy, když ne teď. Většinou na ni jezdí náctiletí a ze setrvačnosti to doplňují lidé do mého věku. Ale po přihlášení a zaplacení (ano, jsem ženou činu) jsem zjistila, tedy bylo mi nakukáno, že letos už ten můj věk extra zastoupen nebude a nikdo z mých přátel tam téměř nejede. Můj stres poměrně eskaloval a já řešila, zda pojedu, nebo uteču. Večer před odjezdem jsem batoh sbalila, že asi pojedu, ale ještě v autobuse jsem šest hodin přemýšlela, jestli to neotočím. Dojela jsem po ukončení registrace, kterou uklízel kamarád z našeho kostela. Ještě ji vytáhl, bránili jsme ji před začínajícím deštěm a zaregistroval mě. Já se mu svěřila s obavami, on mě uklidnil, že tak horké to letos nebude a já si řekla, že teď už mi stejně nic nejede, tak uvidím do rána.

Spěchala jsem si jít postavit stan, neb se déšť blížil mílovými kroky. Kde se vzali, tu se vzali, zjevil se O., T. a ještě dva lidi, vzali mi stan z rukou a postavili. Nechápala jsem, ale bylo to první milé gesto, které mě přesvědčilo o tom zůstat. A pak začal program. Který byl seznamovací, ach jak mi to nebylo po chuti, ale snažila jsem se. No a pak naše skupinka. Když mě O. tehdy přemluvil a na začátku června jsme se viděli a já mu říkala, že jedu, tak prohodil něco jako “že bych zařídil, abych tě měl ve skupince?”. Jenže se oznamovali vedoucí skupinek a já viděla, že nepatřím ani k němu, ani k T., ani k J., kterou jsem znala. A už jsem trnula, ke komu teda patřím. Ukázalo se, že můj skupinkový vedoucí byl jedním z tuny požehnání, které se mi dostalo.

Nejvtipnější je, že si ho pamatuji z doby před asi 12 – 14 lety, kdy si nepamatuje on mě, naopak mě registruje ze studijních let, kdy jsem měla pocit zase já, že jsme se absolutně míjeli ve městě. Podstatou je, že mi bylo jasné, a na skupince jsem ověřila, že je starší než já, což bylo povzbuzující v dané míře stresu 🙂 A dalším povzbuzením bylo, že jsem znala kromě dvou lidí všechny. Zkrátka, získala jsem lidi, kteří mi byli blízcí a znala jsem je, jen se tak třeba nevídáme. To bylo další veleobří požehnání. Moci se více, lépe poznat, být na (věřím) stejné vlně.

Začínala jsem si pomalu užívat, že jsem po spoustě let na akci, kde jsou lidé mého věku, kde nic organizačně, dobrovolně ani podpůrně nedělám a jen brala a nabírala. Výlet a putování první den bylo úžasné, skupinka sdílecí, já začala pomalu tát, smát se a nestarat se. Každý den jsme měli téma Boha – Stvořitele, Dárce, Mentora, Promlouvacího, …

Když druhý den bylo téma, že Bůh k nám promlouvá, nečekala jsem, jak extrémně to ve svém životě poznám. Na jednu stranu se o tom rozepisovat nechci, na druhou si můžete přečíst tiskovou zprávu, kde nesedí věk, a pak ta diskuze na FB je úplně mimo. Jeden jediný člověk tam píše správně – asi když odpadne z tlaku a pak přijde déšť, ano, podchladí se. Ano, použili jsme všechno oblečení, co jsme měli v batůžkách, termofolii, nahřívače a resuscitační masku. V zoufalství šíleného deště, kdy máte všechny pláštěnky na improvizovaných nosítkách a začínáte trnout o pomáhající, kteří se začínají podchlazovat, moc možností ale není. Nekonečné dvě hodiny.

Podstatou je však jiná věc – byla jsem u doktorky, podávala jí resuscitační masku, kterou jsem náhodou z hloupého zvyku táhla a nějak nečekala, že ji opravdu někdy použijeme. A my ji pokřtili. Prvně mi přišlo, že je tu diskomfort, který musíme řešit. Ale za mnou stálo kolo lidí a dotýkali se mě. Pak mi došlo, že stojíme ve dvou soustředných kružnicích – ta první tře, zahřívá, kryje vlastním tělem, oživuje a poskytuje první pomoc a ta druhá každého pomáhajícího podpírá a modlí se. Nedokážu předat, jak emocionální to bylo a jak se ty kruhy postupně střídaly, když docházely síly. Nezapomenu.

Po předání a dojití na chatu, ze které jsme měli sestupovat, jsme řešili ještě jednu nevolnost s dalším vrtulníkem a došli vyčerpaní do kempu. Mně najednou došlo, jak strašně emocionálně rozbitá jsem, jak se potřebuju schoulit do něčí náruče a plakat. Jsem si myslela. A paradoxně se mě i jedna kamarádka ptala, zda jsem v pohodě, já řekla ne, nejsem a nic se nedělo. Na večerním programu jsem nebyla schopná vydržet, seděla a poslouchala mimo hlavní stan, plakala, po programu zalezla do stanu a plakala ještě více. Není to tak dávno, co jsem usínala v slzách z pacienta z nemocnice, kterého jsem nebyla schopná pobrat. A toto přitom dopadlo dobře! A najednou, v tom emocionálním dně, jsem se začala konečně modlit.

Již několik měsíců řeším potřebu nějakého nemocničního kaplana, potřebu vlézt si za maminkou do náruče a říct jí, co jsem v práci viděla. Ano, modlila jsem se, ale teď vidím, že to modlitby nebyly. Tehdy ten večer jsem se poprvé modlila po hodně, hodně dlouhé době doopravdy. A usnula konečně pokojným spánkem. 

Další den byl skvělý. Sice ve mně doznívala rozbitost, ale více jsem viděla okolo sebe, že nejsem jediná a jak sobecké je chtít, aby někdo řešil mě, když neřeším ostatní. Mohla jsem odpočívat, měli jsme skvělou skupinku, mohla jsem si povídat s K. Až na to, že se mi během dne rozjel sluneční ekzém a já nemohla další den na vodu. To mě hodně mrzelo a štvalo, protože to znamenalo práci – skládat a nosit židle, balit hlavní stan, nakládat to, převést do jiného kempu a znovu postavit a složit.

Ale.

Ono to bylo super. Jako vážně – nevím, proč přesně, ale najednou se mi chtělo těm organizátorům nějak pomoct (i když mám k tomu poslední týdny odpor a vyčerpání už cokoliv dělat) a všichni dělali s takovým úsměvem, že i když jsem byla sedřená jak borůvka a ozývaly se mé revmatické klouby, frčela jsem naplno. A když jsem pak dostala auto na převoz, trnula jsem možná ještě víc. Ale najednou jsem si v tom autu zpívala chvály, které sice večer nezaznívaly, ale já se těmi slovy modlila a začínala procitat a měla takovou radost i z jízdy, která v cizím zemi a cizím autě byla stresující až dost.

Najednou jsem během dvou dnů zjistila, že i když se jakože modlívám za moudrost lékařů a ať věci dopadnou jak mají, modlitby to nebyly. Že se dá modlit jinak (jo, a to jsem ještě nevěděla, že modlitbu teprve objevím). Z nemocnice jsem už imunní vůči krvi, exkrementům, chybějícím končetinám, otevřeným ranám, opilství, zoufalosti či samotě, … Musím to řešit bez emocí, protože se prostě nemůžete 100x denně vyšťavit. Jenže já ty emoce potlačila i v běžném životě. A zase je objevila, že existují. Ujistilo mě to, že jdu správnou životní cestou, která tak má být. Ukázalo nové rozměry modlitby. Najednou jsem zjistila, že když jsem pár, doslova, dnů nabírala z plna hrdla, zase se ve mně zrodila touha předávat, starat se, ale tak hezky, nesebedestrukčně.

Další den večer jsme si skupinku s vedoucím krapet prodloužili diskuzí nad schizmatem, která mě tak nějak pohladila a vůbec program dalšího dne, kde jsem byla přemluvena se sdílet, ve mně vyvrcholil pocity požehnání a blaha. Já za těch pár dnů objevila, že nejsem stroj, že mám emoce, že se dají v rozumné míře rozumně projevovat a že jsem se zase začala smát, zářit a mládnout zpět ke svému věku. Není tajemstvím, že se často chovám zbytečně staře. A bylo to tak super nemyslet zbytečně staře. A pak, pak jsem objevila kouzlo modlitby, té úplně pravé, za někoho, se sdílením. Najednou mi totiž přišlo líto, že je to jednostranné, dotáhla jsem to na oboustrannost a větší gejzír požehnání si už asi představit nedokážu. Víc o tom veřejně psát nechci, ale veřejně chci poděkovat za momenty s tím související, které jsem mohla najednou na modlitbě prožít a tak nějak se to dotklo nás obou. Vlastně tří. Famóznost. 

Poslední den se juchalo, sdílelo, byli jsme spolu. A když večer vše úplně skončilo, já nějak nedokázala odejít na after-juchací párty s jídlem a legrací. Ano, i to patří k životu křesťana, ale na mě toho bylo tolik, že jsem tam nedokázala jít. Došlo tedy opět na modlení a. Asi mohu říct jen wau a že to nejde popsat, ale doporučuju prožít.

Jsem zpátky v realitě z chválopárty, kde jsme se učili chválit Boha a promlouval ke mně nepoznanými cestami. Ne, nezažila jsem jeho přímé mluvení, ale seslal mi do cesty takové požehnání, které jsem si nedovedla představit. Mohla jsem prožít takové chvíle, že si je dávám do šuplíčku a budu z nich čerpat. Na dvě chviličky jsem porazila svou sobeckost a ješitnost a upřímně mohla nést na modlitbě někoho, kdo to potřeboval. Učím se to nadále. Je to těžší, ale jde to. Kamarád z kostela se mě na závěr ptal: jsi veselá nebo smutná?

Veselá. Jedině veselá.

Děkuju nevyjádří dost. Děkuju za pocítění Boží majestátnosti nejen ve velkých horách, ale také v činech. Děkuju za dar života a moudrost nakládání s ním. Děkuju za hravost, smích a diskuzi v naší skupince. Děkuju za spoluobjevení pokladu modlitby, té nejupřímnější podoby, jeden za druhého. Děkuju za to objímání a masáže, kterých mám tak na milion životů, vzhledem k tomu, jak nejsem tolik haptická 🙂 Děkuju za objevení jiných druhů spirituality u druhých – tance, juchání. Děkuju za dar hudby, přírody, společenství.

Děkuju, že jsem mohla žít a nabírat. 

Děkuju Bohu, že jsem to tehdy neotočila, že mi nachystal a vedl organizátory k takovému zázemí, jaké bych nedovedla popsat, ale potřebovala jsem ho. Že jsem dostala tolik, abych nebyla rozmazlována (ano, stále jsem sama a princ na bílém koni se nekonal :-)), ale zároveň sama strašně nejsem a získala jsem tolik tun požehnání, že bych to jinak ani nechtěla v tom momentu.

Děkuju!

První juchací, která se asi stala hymnou, je tato (a samozřejmě v podání chválící kapely byla lepčejší!): 

Že se svolávací znělka zpod Tater vryla pod kůži, to je pochopitelné. Ale že ten text celé písně, ze které jsme poslouchali jen závěr, juchali a běželi na program, nejlíp vystihuje to, že jsem omládla zpět ke svému věku, to mi hlava nebere 🙂

Ano, zítra už asi budu muset připomínací náramek sundat, protože si nebudu moct jen umývat ruce po zápěstí, ale lokty. To neznamená, že se chválopárty vytratí z mého srdíčka.

Třeba dnes jsem zase masírovala, dostala panduláčka a smála se 🙂

Díky!

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotím, Instagram a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.