Do třetice nechci být hnusná

V uších mi zní Málinčina pohádka, kde kletba druhé sudičky hlasem Marthy Issové zní: “a budeš hnusnej jako zadek”. Dneska jsem sama sobě byla protivná, poprvé v radiologii. Dnes to už nešlo. Řekla bych, že jsem byla hnusná. Možná i jako zadek. Maminka říkala, že jsem se vyčerpala. Asi doslova. Dnešek byl takovým vyvrcholením pár radiologických poprvé.

Nějak mě všechno rozčilovalo. Únava, horko, hlasitost okolí, neshody s personálem, protivní pacienti, … Zároveň byl ale dnes poprvé mým pacientem někdo, koho jsem znala. Prvně jsem říkala, že ho chci jít udělat, ale pak to bez mého přičinění tak dokonce vyšlo. A já byla nervózní a najednou jsem se přistihla, že ho nevnímám jako pacienta jako ty ostatní, ale konečně zase bojuji s mírou soucitnosti. Jak mi to chybělo a zároveň to bolelo. Den uběhl rychle a já mohla pacienta jít navštívit odpoledne na oddělení, chvíli si promluvit a v těch pár větách si opět mnoho uvědomit.

Všichni se mě ptají, jak to teď mám s těmi pracemi a studiem. Ano, mé studium nekončí. Ne, nejsem sběratelka titulů. Dělám si akreditaci a specializaci. Jen je to složité, a tak mi nestačí kurz, neb se neotevírá, ale čeká mě další denní studium. Ráda bych skloubila dál práci na rentgenu. Abych nezapomínala. Ve všech výpočtech, tabulkách, přístrojích na skutečného pacienta. Z masa a kostí.

Abych mohla s pokorou, nevyhořelá, uvědomělá, jako ke konci služby dnes odpoledne, po tom hovoru, zase snímkovat pacienty s pokorou a klidem. Protože pak i oni lépe spolupracují. Když je pochválím, nechávám dělat vše v jejich míře samostatnosti, ale zároveň nevystavuji jejich nemohoucnost. Když se na ně jen tak usměji. Pohladím po ruce. Mám se hodně co učit. Pořád jsem pomalá, spousta projekcí mi nejde. Začínám bojovat s pracovní únavou, kdy něco nechám dělat studenta a mně se už nechce. Pak se ale snažím probrat a dohnat to. Protože já to přece dělat chtěla a bojovala si za to.

Snažím si uvědomovat, že jsem dobrá a patřím sem. Zvládla jsem radio s fyzikou zaráz (jako první a zatím jediná, i když pokus další někoho byl), dostala se na “akreditaci” a budu dělat “specializaci” (obé v denním studiu) s lidmi, kteří mě podporují a dávají najevo, jak si mě a mého odhodlání a vytrvalosti váží. Díky nim si pomalu začínám vážit i já sama sebe. Léto mám odpočinkové a čtu beletrii, co to jde. Taky hodně chodím do práce, abych vyšla vstříc tomu, že přes rok zase budu chodit jako noty na buben. Pomalu stahuju články a vyhlížím knihy na studium, ale opravdu od nich odpočívám. Ať načerpám síly. Můj třetí radio rok v praxi bude těžší, než ten první. Budu zase dělat dvě školy, mít pravděpodobně dvě práce. Dávám si přestávku od dětského oddílu po skoro deseti letech, protože se potřebuji nadechnout a mít to zase ráda. Hlavně toho budu mít teď opravdu dost, po roce fyzikálních prázdnin se vracím v převrchovaté míře.

Ale já se na to těším a dělám to vážně ráda, i když jsem tolik vyčerpaná. Když jsem odcházela z toho lehčího přijímacího řízení, byla jsem radostí vyklepaná a psala, že mě vzali. A že i kdybych to nedodělala, je to perfektní příležitost. Ze státnic jsem měla v hlavě slova pana profesora – proč ty slečny státnicují v černé, vždyť to není pohřeb! Vzala jsem si tedy červené šaty, pan profesor měl radost (a já byla jediná nečernobílá na přijímačkách, tedy zapamatovatelná!), doprovodil mě ke dveřím a uklidňoval. Když mě pak volali, oslovil mě křestním, představil komisi a vlastně jsme si pod jeho moderací popovídali. Já si pak nadávala, jak jsem spoustu věcí měla říct jinak, ale zvládla jsem to. Je to výzva, závazek a těšení. Byla jsem dojatá a natěšená. Pan profesor komisi zdůraznil, že nemám jen fyziku, ale i rad. asistenta, vyzdvihoval, co se mi povedlo (i když si to pořád nemyslím) a záleží mu na pacientech. Je mi ctí pohybovat se pod jeho učením, i když ani pořádně nazačalo a už mi tolik věcí předal! Je pro mě školou, když jeho největší výtkou u mých státnic bylo, že mám příště na edukační letáček připsat své jméno, aby bylo jasno, že jsem to vytvořila já a mám zásluhy.

Když jsem odcházela z toho těžšího přijímacího řízení s brekem, že je to jasné, že to nemám, modlila jsem se. Krátce: “Bože, tohle jsem hodně nezvládla. Máš možnost udělat zázraky. Tohle je pitomost. Mrhání. Jestli máš ale pocit, že tam mám být a zvládnu to, tak je to na Tobě. Já svou část tentokrát nedala ani s poctivou přípravou.” Vzali mě. Vůbec netuším, jak to budu zvládat. Ale chci. To sice není všechno. Zároveň to není málo.

Je dost možné, že za pár týdnů mi začne několik děsivých měsíců, jako byl dvojitý prvák krát deset to celé na entou a bude to setina reality. Budu ale dělat maximum. V radiologii mám své místo. Na výplatnici mám přídavek za ukončený první rok práce. Zvládla jsem rok dvojitého studenta a rok skoro opravdické práce ke studiu. Čeká mě třetí, dvojitého studenta a pracanta. A já to zvládnu. Protože tu práci dělat chci. A protože teď zase přichází ta má část, abych se předvedla. Tak mi držte palce, nahoře mi je drží víc než dost, a nyní je to na mě. Být dál na cestě stát se opravdickou, nejen titulovanou, fyzičkou zamilovanou do radiologie.

View this post on Instagram

How I miss those days #plynkacekvakureyri #internshipinakureyri where they reminded me how much is the patient important. Thanks to those days I am still keeping in looking for the strenght to be a good #radiographertobe on my own. Not the #radiographerstudent anymore. Now is my turn to teach other students. _____________________ Asistentko, laborantko, sestřinko, sestři, paní rentgenová jsou nejčastější oslovení. Někdy je to jen blik, rentgen, sem, koči, hele vy. Poslední dny hodně unavená. Dnes mi však bylo připomenuto, proč to dělám. A já s láskou vzpomínám na Islandskou školu a snažím se znovu s pokorou pečovat o pacienty navzdory přecpanému systému a předávat to studentům. Ano, uniformy byly barevnější, pauza na oběd delší a lidi pozornější. Teď jsem ale tady a je na mě udělat co nejvíc s čistým svědomím. Pokud chci měnit systém, musím začít sama u sebe. #dojataradiologickaasistentka

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Internetová jazyková příručka:
To, že touž osobu můžeme nazvat aspirant i doktorand, je sice především dáno tradicí, ale logické jádro to má. Jde totiž o pojmenování ze dvou různých pohledů: aspirant sám aspiruje, jeho „čekatelský stav“ je pojmenován jako projev jeho vlastní vůle; doktoranda někdo jiný, vyšší, v budoucnu jmenuje doktorem – to je ta pasivní budoucí možnost, kterou vyjadřuje latinské gerundivum.

A tak si pouštím před spaním toto, neb mi to uklidňuje rozbouřenou hlavu a neusínám tak v slzách nad tím, co jsem v práci ne/viděla. Zjistila jsem, že kombinace knihy a tohoto je lepší než anglický seriál. Budím se pak před budíkem odpočatá.

 


Z radiologické tematiky:

2 komentáře u „Do třetice nechci být hnusná

  1. Moc Ti Berry držím palce. Máš v sobě neuvěřitelnou sílu. A že každý den nedokážeš být milá? Jsme jen lidé, chybující, omylní, lidští. A zítra zase vyjde Slunce. Ono je to čekání na něj někdy těžké, člověk ho popohání, chce “to” mít rychle za sebou, ale ono nedbá a dává si načas a nakonec vyjde v celé své kráse a paprsky člověku poprvé pohladí tvář.

    P.S. děkuji za pohled, vykouzlil mi úsměv na tváři.

    • Drahá Ire, moc Ti děkuji za povzbuzení! Zrovna dnes jsem zase byla hnusná, ale vědomě jsem to překonávala. Dává to zabrat. Ale stojí to za to.

      Mám radost z Tvé radosti!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.