Dnes je světový den offline. Vlastně ještě neskončil. Zapojili jste se? Já tak napůl. Jenže já si tyto dny dopřávám téměř pravidelně jednou týdně. A také je to pro mě určitá známka luxusu. Povím vám, jak tento fenomén vnímám.

O tomto dni jsem se dozvěděla přes instagram, pak uviděla článek na idnesu a od flowee si proklikala zapojené lidi s jejich argumenty. A nemůžu si pomoct, ale nejvíce po tom volají lidé, kteří jsou přesyceni. Pro které jsou sociální média náplní práce. A chápu to. Před pár lety jsem viděla Ted talk, který mě velice zaujal:

Musím se přiznat, že v té době jsem řešila jakési online vyčerpání – hodinu denně jsem vyřizovala e-maily související s vedením mládeže a měla jsem toho opravdu plné zuby. A tehdy jsem se naučila několik věcí inspirovaná videem – jeden týden v roce vypínám mobil (a vlastně občas i vícekrát). Tehdy opravdu úplně, pak jsem ho třeba dvakrát za týden zapnula, abych se ozvala rodičům, ale neřeším víc. Čím dál častěji se mi stává, že někomu místo odpovědi na e-mail volám, že je to pro mě jednodušší si vysvětlit. Sejít se a říct si to, než sepisovat. Jelikož jsem také introvert, byly to pro mě těžké momenty, ale patřily k tomu, abych mohla dospívat.

Rozhodně jsem ale nikdy nedospěla k tomu, že bych se cítila nucena na blog psát v nějakých intervalech (to jste si všimli), že bych visela na sítích či aplikacích. Vyrostla jsem v době, kdy jsme první telefon měli napůl s (m)Lékárníkem a jen proto, abychom byli na příjmu, když jsme se toulali po venku (abychom dali vědět, kde jsme) a případně se mohli spojit, kdyby se nám něco stalo – já měla totiž imr-vére rozbitá kolena. Tuším, že vlastní mobil jsem dostala s odchodem do staršího oddílu a začátkem puťáků a Facebook jsem si založila až v maturitním ročníku, protože tam byly všechny studijní materiály. Ale odpojit se na půl roku? Mě by to nerušilo, ale na internet je tolik věcí nabalených – celá škola, bankovnictví, objednávání k lékaři, výsledky vyšetření, výplata, … Přesto vnímám rozdíl mezi sebou a J., který je téměř o dekádu mladší a vyrostl už v jiném přístupu k mobilům. Má ho často přirostlý k ruce, má potřebu si s někým neustále psát přes nějakou aplikaci a mnohdy si ani neuvědomuje, že s ním vstává i chodí spát (a tak má od rodičů ochranné pravidlo – na noc ho musí nechávat v kuchyni).

Mobil – počítač – sítě – internet může být dle mého skvělý sluha, dokud se nestane zlým pánem. Jsem vděčná za blogy a jejich autory, které jsem mohla poznat a i když mnoho z nich již zmizelo, o to vděčnější jsem za pár, se kterými si mohu posílat pohledy a dopisy, častěji e-maily pro šetření času (a financí..). Jsem vděčná za Instagram, u kterého jsem si vědomě stanovila hranice. Už nepíšu jen v angličtině, ale pořád se držím toho dávat jen věci, ve kterých vidím potěšení – radosti a které by mohly býti inspirací pro druhé. A sama sleduji pro mě mnoho inspirativních lidí – přes pečení, fotky přírody – putování – Islandu, z lékařství nebo oblasti víry. Je to pro mě hlubokou studnicí. Odborné články, které ani nejsou publikované tištěně, softwary pro mé pracování s daty z nemocnice, cizojazyčné servery. Mám hranice sama pro sebe – na FB si přidávám lidi až se s nimi poznám “vopravdicky” a když mě jednou lákalo si někoho přidat, ale necítila jsem, že bychom se poznali až tolik, ale poznat jsem chtěla, no tak jsem napsala papírový dopis.

Ano, jsou dny, kdy mám neskutečně unavené oči, protože v práci jsem v temnu a koukám do monitoru. Ráda odpočívám u tištěné knihy, píšu ručně plno věcí a dopisování a pohledování je pro mě odměnou nejvyššího kalibru. A tak, jak zmiňuji na začátku, dopřávám si půsty v určité míře jednou týdně. Vždy, když se s někým sejdu, mobil nechávám v tašce (pokud to není pracovní a mám v něm poznámky, které si raději snažím psát na okraj diáře, ne vždy se však povede), když ho chci vytáhnout, ptám se druhého, zda je s tím v pohodě. Když přijdu po dvanáctce z práce, kolikrát už počítač ani nezapínám, protože se mi prostě nechce a raději si přečtu ještě kapitolu z knihy a jdu spát. V dopravních prostředcích se snažím “nemačkat” vědomě a vždy, když jdu na internet něco řešit, snažím se u toho nedělat věci okolo (trochu mindfullness).

Dnes jsem se pokusila více soustředit na to být opravdu offline. Paradoxně jsem dnes asi 4 lidi napomenula, jestli ví, že tento den je (nejvíce mě rozesmála odpověď N., která zrovna svištěla na IG jeden příspěvek za druhým, storíčka, já se k ní naklonila a říkám jí to a za sekundu zvedne hlavu a říká, no, zrovna to čtu). V podvečer ke konci návštěvy jsem zapnula data, abych si zjistila spoj domů a doma se připojila, protože mě čekaly nějaké věci k řešení, které již neměly odklad. Jsem ale vděčná za jeden den v týdnu, kdy si mohu dopřát luxus toho nebýt rušena, zvednout oči od obrazovek a být se svými blízkými. Protože na tom záleží. Tak co, věděli jste o dnešku? A trávili ho nějak? Daří se vám dodržovat vlastní hranice a sítě využívat k dobrým věcem?

https://www.instagram.com/p/BoUpYQUAegX/?taken-by=berrys_pleasure

PS A Helanův Strom znáte? Ukrývá se malé dítě do bezdrátové sítě…

EDIT 30. 9. 2018 v 21.53 A málem bych zapomněla další skvělý odkaz – v červnu na rádiu Wave byla kampaň o digidetoxu, která mě velmi oslovila a u které mi došlo, že na tom nejsem tak zle, protože vše dodržuju 🙂 (a hlavně papírové fotky!).