Přikročili k Pechancovi, velkým černým šátkem mu zavázali oči a vedli ho do tmavé noci. Za rohem na volném prostranství měli připravený povoz. Dovedli ho k němu, usadili ho opatrně ve slámě a už uháněli ze vsi jako s větrem o závod.

Pechanec se zprvu domníval, že ho asi odvážejí loupežníci, aby jim ošetřil raněného druha. I to se mu už stalo loni na podzim. Hlasy únosců však nezněly nijak nepřátelsky a také hovor, který cestou poslouchal, rozhodně nesvědčil o tom, že by mohli být únosci nekalí lidé. Snažil se uhádnout, kam ho vezou. Zdálo se mu, že jedou lesem, patrně na Proruby. Ale pak někam odbočili a mířili mezi Trutnov a Úpici. Nebo se mýlí a přejeli už Slatinu?

Vlastní názor: Původně jsem si chtěla půjčit světového Ranhojiče, ale našla tohoto. A jsem nadšená. Přišlo mi to aktuální a zároveň děsivé, jak zdravotnictví bylo pod vlivem moci a církve a ne dle potřeb lidí. Je to příjemné čtení a oddychovka.