…nejen ve zdravotnictví

Poprvé intenzivně jsem nad tím začala přemýšlet v prosinci – měla jsem dvoutýdenní praxi na CT a jedním z pacientů byl spolužák z nižšího ročníku z fyziky. Prvně jsem myslela, že je to shoda jmen, ale když pacient vešel, věděla jsem, že není. Pacient mě však nepoznal – nebyl čas tomu věnovat pozornost, a tak jsem na pacienta mluvila, zasunula ho do CT, po vyšetření vysvobodila a se spolužačkami jsme ho překládaly na postel. Za pár dnů jsme se potkali před nemocnicí – mě skončila směna a jeho propustili. „Jé, že my se viděli na CT?“ „No viděli.“ „Já tě nepoznal – najednou v bílém a z toho jiného úhlu jsem byl zmatený.“ „Však já to chápu.“

A mě se od té doby intenzivněji než jindy honí hlavou, jak moc může obyčejná změna v pár stupních udělat lidem v hlavách zmatky. Pacienti mě kromě rentgenu velmi často vídávají zespod – leží na lůžku a my je překládáme na vyšetřovací stůl, zasouváme, jezdíme s nimi po místnosti, … V pondělí jsem ukládala pacientku na stůl, ta se na mě podívala, v očích se jí objevily slzy a z ničeho nic se zmínila o synovi, dceři, kteří zemřeli a že syn se mračil a jak je krásné, že se na ni usmívám. Poprosila mě, ať se na ni ještě chvíli dívám a usmívám, že si to chce uložit do srdíčka a odnést. Byla to pro mě silná chvilka. A je vždycky, protože mi čím dál častěji dochází, jak je naše úloha důležitá.

Jo úhly pohledu. Pár stupňů a lékař hned může vidět jiné věci. A jak na stupních záleží na rentgenu! Nebo při přetáčení mozku na axiál na CT!

Cítím vždy jistou hrdost, když se navleču do bílého mundůru, nasadím jmenovku, propisku, dozimetr a jdu na pracoviště. Jako bílí vojáci jsme nepřehlédnutelní, ale když odcházíme z šatny, kde jsou i medici, lišíme se velice. My nenosíme okolo krku stetoskopy, často si neseme lahev s pitím na radiodiagnostiku a víme, že následující hodiny si nesedneme a budeme překonávat stud při kontaktu s pacienty. Zrovna minulý týden na nukleárce měli medici výuku, koukali přes sklo na nás, jak suverénně poučujeme pacienta, podepisujeme s ním papíry, pokládáme ho a zkrátka pracujeme. V očích některých se téměř zračilo pohrdání. Ale já jsem hrdá na svou práci. Čím dál více – zrovna na nukleárce se vídáme s pacienty během dne nejdelší dobu. Musíme s nimi mluvit před vyšetřením, během něj i při jeho ukončení. Velice často přijdou pacienti vystrašení, protože jim nikdo neřekl, co je čeká. Rodiče mají obavy, jak moc budeme jejich dítěti ubližovat. Staří lidé se bojí, aby vyšetření zvládli bez obtíží a splnili všechny naše požadavky. To vše musíme vnímat a pracovat s tím. O to více mě mrzelo, když se sem tam stalo, že pro některé doktory je pacient opravdu jen obrázek v PC. Dal nám instrukce, kdy vyšetření máme ukončit a pacienta propustit a šel ho hledat na chodbu. Přitom pacient byl v místnosti na vyšetření. A rozčiloval se, že ho nemůže najít. Z takových chvil mi bývá tak smutno…

Pak jsou ale lékaři, kterých si velice vážím. Vzpomínám si, když jsem byla poprvé u aplikace sentinelové uzliny – pacientky jdou následující den na operaci, jsou velmi vystrašené a nesrovnané s diagnózou rakoviny. Doktorka, která bývá jako velká voda mezi personálem, byla na pacientku jako vždy velmi ohleduplná. Vše jí v klidu vysvětlila, držela za ruku a pak se chystala na aplikaci radiofarmaka. Opakovala, jak bude vyšetření probíhat a slibovala, že bude aplikovat co nejopatrněji. Jsem vděčná, když se čas od času setkám s doktory, pro které pacient je stále lidskou bytostí.

Když je na nukleárce volno (a to bývá), využívám čas a učím se na státnice. Někteří z personálu si pak mou učebnici prohlíží a diví se. A někdy si čtu zrovna o věcech, které mě zaujmou v souvislosti s tím, co zrovna děláme a s holkami si opakujeme i některé základy, které se promítají do radiologie. Rozhodně mi to přijde lepší, než ten čas strávit na mobilu.

Zrovna dnes jsem si tak totiž nepřipadala já. Měla jsem stejný pocit na podzim, když jsem byla v nemocnici se suspektním zánětem slepého střeva. Ale racionálně jsem si říkala, že je to vysvětlitelné. Dnes jsem však byla zklamaná. Zanítil se mi palec na noze, několikadenní kůra jódové dezinfekce nepomohla, a tak jsem zamířila po směně na ambulanci chirurgie, že mi to zabalí do „višňáku“ a uvidí se. Převlékla jsem se do civilu, protože to bylo směrem k východu nemocnice přes celý areál a navíc jsem se cítila hloupě zneužívat bílého postavení. Na ambulanci mě po chvíli zavolali k lékaři a zde to probíhalo asi takto:

Doktor od PC: „Tak co vám je.“ Popíšu. „Tak ukažte.“ Sundám ponožku na posteli, doktor zvedne jedno oko se slovy: „Sestro doneste knihu a zapište“ a vrátí se a píše do PC. „Levá, že?“

„Ne, pravá, pane doktore.“ Píše.

Přijde sestřička: „Můžete 28. 3.?“ V údivu a beze slov odpovídám, že asi ano. Sestřička se dále ptá: „Levá, že?“

„Ne, pravá sestři.“

Lékař vyjede zprávu se slovy „nashle“. Vyklopýtám v němém úžasu, koukám do zprávy a v ní se dočtu, že mě pan doktor objednal na strhnutí nehtu za dva týdny a že mě poučil, že do té doby si mám nehet vymývat a obvazovat. Ve zprávě je více slov, než kolik jich se mnou promluvili.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem šla pěšky ze schodů, abych se vzpamatovala. Chápu, doktor se sestřičkou už toho měli za celý den plné zuby, chtěli jít na oběd. Já to všechno chápu. Nejvíce na rentgenu není o špatné dny nouze, a tak chápu, že zažili něco, co jsem neviděla. Ale tak moc nám otloukají o hlavu, že musíme pacientům vysvětlovat, co jim děláme, co je čeká, opakovat jim průběh, ujišťovat se, nebát se na ně šáhnout, když je to třeba při ukládání, dívat se na ně, mluvit nahlas… Bylo mi tak strašně smutno.

S Rorýskem, která mě vyfotila na předchozích dvou fotkách, nás toto téma (ne)zacházení s pacienty trápí  a cítíme potřebu změny. Jednotlivec asi nemocniční kolos nezmění, ale my jsme už dvě. 

Velmi často je to o úhlech pohledu. I mezi námi v ročníku jsou různé náhledy na určité situace. Když se ale v nemocnici potkáme s mediky, velmi často z nich srší arogance a namyšlenost, a přitom třeba pacienta ještě pořádně neviděli. Málo mediků a doktorů umí komunikovat s „pomocným personálem“, na kterém jsou, řekněme to na rovinu, závislí. Často jsou pro ně pacienti jen kódy pro pojišťovnu a další kus v řadě. O to více si vážím a užívám práci s těmi lékaři, kteří nám jasně, ale bez despektu řeknou, co máme udělat, vysvětlí klidně i věci ohledně vyšetření (i když medici nejsme) a usmívají se na nás a dívají se nám do očí. Jsem vděčná za svou kamarádku, která bude za rok končit medicínu a se kterou se mohu sdílet, jak mě trápí tato situace a pro kterou jsou pacienti lidskými bytostmi.

Úhly pohledu jsou důležité v každé profesi. Kolikrát na úřadech toužíme, aby s námi jednali jako s lidskými bytostmi. I my na rentgenu kolikrát toužíme, aby nás pacienti brali jako lidi, kteří si občas potřebují odběhnout na záchod a musí zvedat telefon z radiologické popisovny a vyslechnout, kde udělali při snímání zase chybu. Dělat pořádek v žádankách dle urgence a ještě zvládat pacienty. My se zase snažíme vážit sanitárek, sanitárů a sestřiček, kteří nám pacienty vozí. Snažíme se je nechat na chvíli posadit, aby si vydechli, než zase poběží zpátky. Snažíme se být co nejohleduplnější, když si pacient musí odložit, nebo když máme komatické pacienty s množstvím drátů a hadiček. Zjistila jsem, že to totiž funguje oboustranně. A tak se prosím k sobě chovejme hezky, a když to druhé straně moc nejde, pomysleme na jiný úhel a snažme se to pochopit. Bude nám pak všem hezčeji…

Od velmi šikovného OJ. Tehdy té pacientce ze začátku vyprávění jsem řekla, že úsměv mě přece nic nestojí, a tak co bych se neusmívala. Pro ni to strašně moc znamenalo. A pro mě zase její reakce… Jiné úhly.