(Insta)cit #9 – o jaru

Před týdnem a půl děti řekly: „I když to tak nevypadá, začalo nám před pár dny jaro, a tak si ho písničkami přivoláme.“ A stalo se. Nevím už ani, na kolikátý pokus. Vnímám to jaro totiž mnohem déle.

Ano, v zimě jsem si užila vycházek a dokonce trošky sněhu, ale spíše proto, že jsem využila pár dní volna mezi semestry a následující chřipkou, která mě skolila razantně. Těsně před ní jsem totiž byla za Máli a u nich před domem našla první talovíny žluté (díky Ire!), které jsou prý posly jara. Sněženky a bledule jsem viděla už asi na třetí pokus, ale talovíny poprvé, a úplně mě to dostalo.

https://www.instagram.com/p/BfYIKexFaE5/?taken-by=berrys_pleasure 

Když jsem pak po nemoci konečně vyšla ven, měla jsem obavy, že budu zase udivená, jak jaro poskočilo a vše proměnilo, protože se mi to stává úplně vždycky, když onemocním. Vzpomínala jsem na jaro před dvěma lety, kdy jsem na konci února v palčácích fotila jaro v botanické zahradě na mobil a byla udivená jeho nedočkavostí. Naprosto. Kdy jsem pak chodila do botanické zahrady v pauzách na oběd nebo mezi přednáškami a laboratoří, kde jsem dělala bakalářku, vyndala si krabičku s jídlem, poslouchala ptáky a zastavila se. Dělalo mi to moc dobře, protože tam nikdo nebyl, přestože za humny rachotila tramvaj. Kousek ráje.

Vyburcovalo mě to jít objevit jaro doopravdy. Nevím, na kolikátý pokus. Kór, když babička donesla sněženky ze zahrady. Byl to velmi teplý den – já umyla okna, vyprala záclony a přemýšlela nad písní:

Došlo mi, že i když pravé jaro kalendářně nenastalo, a těším se na něj, neupřednostňuji ho více než jiná roční období. Mám moc ráda jaro, kdy se vše probouzí a neuvěřitelně mě to fascinuje (k tomu se ještě vrátím). Mám ráda léto, kdy se dá toulat a spát v přírodě bez pozdějších následků na zdraví. Baví mě podzim, kdy se vše zahaluje do peřinky listí, ale přitom se probouzí květy, jako kdyby snad mělo nastat další jaro. Baví mě hromady sněhu v zimě a túry tichou přírodou, kdy jsou lidé u kamen. A je to jako slova v té písni – roční období se mění, mě baví v nich poznávat Boží stvoření a jak je vše dokonale vymyšleno, ale i přes to všechno se Boží láska nemění a zůstává. Není to překrásný slib?

https://www.instagram.com/p/BgMsekWFZKW/?taken-by=berrys_pleasure

Jeden den, když nás pustili kvůli kontrole ze SÚJBu dříve, jsem čas, kdy bych byla v práci, strávila nenadálou procházkou v lese. Udělala mi neskutečně dobře – jako všechny toulky, které podnikám. Smála jsem se, objevila jediný trs sněženek v lese, jehnědy, pupeny a hodně dýchala. Na konci procházky jsem se dívala na nově udělanou „otevřenou zahradu u řeky“, která je oplocena dvěma ploty a ani nevím, jak se do ní dostat. Vzpomněla si na buldozéry, které tam řádily. A jak jsem viděla tu dokonalou symetrickou zahradu s anglickým trávníkem a štěrkovou cestičkou, která má být otevřená, bio a nevím co všechno, a vedle ní dřevěný plot, včelí úly a nekonečný koberec žluťoučkých talovínů, mé srdce poskočilo. Více se mi líbilo „to staré“. Dlouho jsem pak nad tím přemýšlela. V jednoduchosti je krása. Opravdu.

Jaro dokonce nastalo u nás v bytě – rozkvetl mi zelenec, který nosí hluboký příběh (m)Lékárníka. Když byl malý, chtěl udělat radost mamince a donést jí kytičku, ale neměl penízky. Svěřil se paní učitelce v houslích, která mu pomohla ze zelence, který měla v učebně, s pomocí babičky, zakořenit novou rostlinku pro maminku. Byl u něj v pokoji a když se oženil a odstěhoval, naprosto jsme na ně zapomněli. Jednou jsem si na ně vzpomněla, pořádně jej zalila, i když vypadal suše. A on se za pár dnů zalívání opravdu probudil. Sbalila jsem ho na projížďku na zahradu, otrhala ošklivé listy, dala novou hlínu a přesadila a upravila a po pár dnech se mi odvděčil prvními květy a rostl jako blázen. Začala jsem z něj tvořit další rostlinky, které jsem dala výjimečným lidem. S příběhem, který nosí – o lásce a radosti, kterou předávají a také o tom, jak je důležité zapouštět kořeny, i když jsem někde, kde je mi moc fajn. Zelenec totiž při dobrém zázemí vypustí šlahoun s květem a na jeho konci se začne tvořit nová rostlina. Ti mí blízcí zakládali v té době nové rodiny. A tak jsem jim předala tajemství příběhu zelence. Byla jsem vděčná, že mi to jarní květ opět připomněl.

Možná to vše vypadá jako pohádka. Prý se má ale říkat vše – to dobré, i to méně dobré. Čím dál častěji u mě začala propukat panika – vzbudila jsem se uprostřed noci s hrůzou, že to nemám šanci vše stihnout. Řešit výpravu na Velikonoce, tábor, téma bakalářské práce, dopsat diplomovou práci a projekt do soutěže, řešit pokračování školy a práce, domácnost, sebe, mé blízké, nenechat si mezi prsty utéct Malinkou. Musela jsem kolikrát vstát, napsat si seznam, kdy kam zavolat, napsat, zařídit, zajít, uprostřed noci sepsat e-maily nebo další kus práce, abych se uklidnila a mohla se pokusit jít zase spát. Až jsem si řekla, že takhle to dál nejde a vědomě se rozhodla na jeden den zpomalit. Ráno jsem vstala paradoxně brzy, klidná ze svého nočního rozhodnutí, přečetla si tolik textů z Bible, kolik jsem potřebovala a cítila, uvařila si krupičnou kaši, na kterou jsem měla obrovskou chuť a dala si na něj hromadu ovoce, posnídala v klidu v kuchyni a ne v pokoji nad prací a dokonce přiměla J., aby si sedl ke snídani se mnou. Protože měl se školou divadlo, oblékal se „na hezky“ a dokonce za mnou přišel, abych mu udělala kravatu, spravila košili a při odchodu se nebránil tomu, když jsem mu nastavila tvář na pusu. Po praxi jsem šla kousek pěšky po sluníčku, byla s kamarádkami, se kterými jsem to zase odsouvala, v čajovně, zvládla první várku nákupů na Velikonoční výpravu, upekla dva kváskové mazance (které potřebují svůj čas). Navečer si popovídala s kamarádem a urovnala si v hlavě další starosti a cítila se skvěle. Celý den jsem po chvilkách věnovala pozornost své školce cuket, dýní a rajčátek a jak se mění, poslouchala duchovní písně a slovo, večer si dala sprchu a vyčistila zuby v klidu (bez čtení nějaké práce). Před spaním si dala zase dostatek času na Bibli a modlitbu a i když jsem měla v koutku duše pocit, že jsem den „proflákala“, neuvěřitelně mi toto zpomalení pomohlo a v důsledku jsem toho stihla strašně moc. Udělala jsem vše, co jsem měla v diáři poznačeno, že stihnout musím (a co mám v diáři, přes to nejede vlak!), byla vyspaná, odpočatá, nadechnutá.

Kazatel 3:1 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas

Kazatel 3:6 je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat.

Trošku jsem ubrala (odhodila) ze své paniky a cítila neskutečný Boží pokoj, který jsem hledala. Je čas starosti opatrovat, když je potřeba je rozmyslet, ale čas je i odhazovat. Velká lekce, kterou se jen tak nenaučím. Ale aspoň na ni mohu myslet.

Last two weeks I am so overpanic. I can't sleep because I think, that I can't do everything on time and good enough. Yesterday evening I decided to slow down for one day. So I started a day with reading Bible, cream of wheat with fruit for my breakfast with brother, I went for little walk after radiology practice, I was with friends, also I did so much paperwork for our children's squad and I did shopping for our little Easter camp, I baked 2 Czech traditional "mazanec", all day I was observing our little courgettes, pumpkins and tomatos while listening gospels and I ended this day with nice shower without any rush and I was reading Bible a little bit. I have peace in my heart and also did everything needed for today. "Everything that happens in this world happens at the time God chooses… He sets the time for finding and the time for losing…" Ecclesiates 3,1.6 Now it's time for sleeping and I feel tranquil, I am relaxed and OK after weeks… I found myself finally again. And lost little bit from my panic. #timeformyself #peacefromgod

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Ó a ano, jela jsem na tu výpravu s Pandičkami. Jaké překrásné věci jsem na pátečním výletě plného slunce (ó ano, kdy jsem venčila své sluneční brýle, které konečně mám) našla v lese!

https://www.instagram.com/p/Bg9T58VFLmU/?taken-by=berrys_pleasure 

Jaro totiž není jen o úžasném stvoření, které se probouzí a je probouzeno. To je to, co pozoruji ve své školce – nikdy jsem si nevšimla úžasné věci, až teď. Ze semínka vyroste kořínek a stonek, semínko se dere nad půdu, protože jsou v něm první dva listy, pak se listy silou odtlačí, semínko praskne, odhodí se, listy se začnou otevírat a rostlina roste. Je to pro mě nejlepší jarní televizí a z tohoto objevu jsem byla naprosto unešená. Myslela jsem, že je náhoda, že listy mají podobný tvar semínka. Ale ono ne, ono to tak být musí! To ale není jediný příběh jara, tato důmyslnost a dokonalost. Můžeme si připomínat i Velikonoce. Jsem ráda, že jsme s dětmi prošli původní „Velkou noc“ s večeří s beránkem a hořkými bylinami, kdy Bůh vysvobodil Izraelity z otroctví, ale i ty Velikonoce, kdy Ježíš z lásky k nám umřel a vstal z mrtvých. Nekončící láska. Skoro jako naše svíčka, kterou jsem dala dětem na schody a která po 3 nocích vůbec neubyla, ale naopak, ukazovala dětem správný směr a dodávala jim klid při náhlém nočním vzbuzení s nutností cesty.

Po návratu domů se mi začala trochu vracet má panika. A tak jsem v úterý šla na chvíli na studentskou pobožnost, i když jsem musela do půlnoci odeslat projekt a byla z toho celá nesvá. Po konci kázání jsem se tedy vytratila a rychlou chůzí jen ve svetru šla domů. Okolo magnólií. „Než den se skloní, na pokraji v šeru, a magnolie, tiše zavře květ…“ Má oblíbená píseň z dětství, kterou jsem Pandičky naučila a i jim se zalíbila. Vždy si ji s magnóliemi vybavím, a proto mám jejich období tak ráda.

🎶#magnolia

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Dnes je to týden od mého zastavení. A já si jej udělala znovu. Ráno jsem se vědomě se snídaní zastavila v kuchyni, chvíli jedla s babičkou, pořádně se rozloučila s J. před odchodem do školy (a společně jsme se s babičkou pomodlili, což mě nějak pohladilo). Stihla plno práce, utíkala na praxi, kde se mi hodně věnovali. Při odchodu mi došlo, že i když to tak ráno nevypadalo, je krásný den, a tak jsem se po obědě s maminkou rozhodla, že pojedu letos poprvé na zahradu. Vymódila se svetrem (ach mé oblíbené) po (m)Lékárníkovi, který je celý flekatý, nabalila semínka rostlinek a jela. Srdce se mi trochu rozechvělo, jak se tam co změnilo (mezitím jsem zjistila, že se změnily leda tak ulice města a byla vděčná za rozhodnutí nevzít tentokrát kolo). Při poznávání mých známých míst a objevení narcisů pod křovím (které jsem na cestě zpátky utrhla pro maminku) jsem otevřela bránu, branku a vešla na zahradu, kde mě zachvátil úžas. Objevovala jsem korálky nádhery – všudypřítomné fialky, vzrostlé česneky, sedmikrásky, hladila pučící angrešt a rybízky, prohlížela pupeny na jabloních, pár na švestce a natěšeně pozorovala bez, potěšila se tulipány a narcisky, které jsem dostala od kamarádky loni po zvadnutí. Rozhodla se, že sazeničky vrátím do květináčků, aby nám chvíli dělaly radost v bytě. Z úžasu nad tím vším jsem si prostě lehla na zem, která nestudila a prohlížela si z blízka fialky. Užívala si ticho, teda vlastně zpěv ptáků, a že tam nejsou sousedé. A v tom jsem ho uviděla. Pana Kosa mladšího! Pozdravila jsem ho, on se zastyděl a schoval se ve větvích holých jabloní. Pan Kos starší umřel, ale mám zase kamaráda. A tak, s povznesenou náladou, jsem dala květiny do květináčů, vyryla záhonky na bylinky, které jsem zasela, vyryla starý špenát a zasadila nový a se vším se rozloučila.

Ano, jaro nám už začalo. Proplouvám do něj. Panikařím. Ale snažím si ho užívat plnými doušky. Těším se, když ráno zase vynesu cuketky a dýně na otužování na balkón a až budu po víkendu pikýrovat rajčátka (na které se těší babička, že je bude vynášet otužovat, už se o to dnes hlásila). Že si natáhnu na zahradě hamaku a budu se tam učit na státnice. Že to všechno zvládnu. Protože vše teprve začíná, nic mi neuteklo. A tak nemusím spěchat. Můžu se probouzet a urovnávat si věci zároveň s jarem.

P. S. Ještě mé dvě velmi oblíbené písně z poslední doby, u kterých stojí za to si hodně zesílit bedýnky.

3 komentáře u „(Insta)cit #9 – o jaru

  1. Díky za zamyšlení, u kterého se člověk může na chvíli zastavit a uvědomit si sám sebe a věci kolem něj.
    Už týden chodím po světě a nevěřím vlastním očím (já bioložka, které by to snad už mělo připadat normální :)). Jako mávnutím kouzelného proutku se všude objevují první květiny, tráva se zelená a stromy pučí. Zdá se mi dokonce, že i lidé kvetou a pučí.
    “Nepropadejte panice” vyskakuje mi v mysli posledních pár dní (aneb přehoupla se nám půlka semestru) nápis z jednoho Průvodce galaxií. Ale já myslím na všechny své povinnosti (milé i ty méně milé) a lehce z toho omdlévám (a to toho mám rozhodně méně než Ty!).
    Někde jsem četla, že odkládání hromady drobností na později, když člověku “hoří termíny” je vlastně obranná reakce, aby se z těch všech věcí člověk nerozložil. Tak jsem dneska vstala do slunného dne, nasnídala se, chvíli si četla a pak jsem v klidu, s vědomím, že toho dnes moc nestihnu, zasedla k psaní seminárky. A ejhle ono to jde! Jen se oprostit od té úzkosti…
    A pak čtu Tvůj článek a říkám si: Vždyť ono je to vlastně strašně jednoduché, zpomal člověče, zvládneš toho víc než ve shonu.
    Tak Ti Berry přeji silnou duši a spoustu pozitivní energie, ostatní už půjde úplně samo. Děkuji znovu za jarní článek 🙂

  2. No jo, na jaře se fotí úplně samo 🙂 Všude ty barvičky a tak… Jo, ty jsou samozřejmě i v létě a na podzim, ale na jaře to má právě ono kouzlo kontrastu se zimou 🙂 Máš moc hezký instagram (haha, hned jsem musela follownout). Líbí se mi, jak využíváš koláže, to jsem já ještě nezkusila 🙂

  3. Ire: Myslím, že to probouzení zelené nám nebude nikdy připadat normální a osobně jsem za to velmi ráda 😉 Já moc děkuji za povzbuzení! Snad to půjde 😉 Mě i tobě!!!

    Pufflie: Souhlasím! Děkuju – zkouším něco jiného 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.