Osidla radiologie

První den po praxi na retgenu jsem téměř přišla s brekem, že se tam nevrátím. Že nevím, jak ty tři týdny přežiju. V pátek jsem přišla po 3 týdnech snad nejnadšenější. Povím vám, jak se můj nejhorší zážitek přetavil v požehnání…

Vše jsem si zkomplikovala prostou shodou náhod. Když jsme si měli domluvit dvoutýdenní praxi na diagnostice v létě, šla jsem do dětské nemocnice. Vypadalo to jako dobrý nápad – jenže zrovna v té době čerstvě nastoupily 3 nové slečny, které byly zaučovány, a tak jsme se jim ani nemohly se spolužačkou dívat pod ruce. Bylo to zajímavé, ale nic jsem se nenaučila. 

První den praxe počítali s tím, že základ máme z léta, že projekce máme načtené ze Svobody. A já ani nevěděla, jaká tlačítka se mačkají, jak se chodí do kabinek, která je velká, která malá, natož co dělat v ovladovně. Totální průšvih a propadák. Opravdu mi bylo do breku. Nemalého.

Druhý den a až do konce prvního týdne jsem se tedy “zašila” na plicním. To je rentgen ve staré zástavbě, kde se dělají převážně plíce, protože je tam ambulance a v patře nad je plicní oddělení a JIP. Sem tam dovezou z rehabilitace, psychiatrie nebo jiného oddělení v okolí někoho, kdo třeba spadl z postele, nachladil se nebo se stal jiný problém, aby nemuseli přes celý areál do výškáče. V klidu jsem se tedy naučila se všemi tlačítky v ozařovně, jak se dělá na počítači, jak ořezávat, … A aspoň jednou až dvakrát denně přišlo i něco jiného a byl čas si v klidu vysvětlit, na co budeme centrovat a jak budeme snímek provádět. Po večerech jsem se doučovala projekce ve Svobodovi, protože jsem již začínala mít přehled, které jsou ty základní. Druhý týden jsem se odhodlala a začala chodit zase do výškáče, abych se vše mohla doučit.

První den jsem byla na menší snímkovně, kde se dělají plíce a ruce. Ty jsem se tedy naučila, plíce jsem už konečně uměla a protože radioložka měla čas a náladu, začala mi na sobě ukazovat a opakovat celou ruku a páteřní projekce. Lepší, než učebnice, protože některé věci se prostě dělají jinak… Druhý den jsem se odhodlala do normálního provozu do normální snímkovny. A stalo se, že jsem se dostala k úžasné radioložce. Byl to její poslední týden před nástupem do důchodu. První chvíle byla z nás, studentů, velmi nervózní a k ničemu nás nepouštěla. Pak jsem jí začala volat do kabinky, pak mě nechala chvíli nastavovat pacienty, pak jsem jí ovládala počítač a doučila se další projekce. Protože to byla ortopedická snímkovna, naučila jsem se dlouhé formáty páteře. Odcházela jsem až ve tři hodiny, ale s pocitem dobře odvedené práce. Další den jsem ji zahlédla na té samé snímkovně, tak jsem šla za ní cíleně. Už věděla, co ode mě může čekat, a tak jsem dělala vše, co bylo potřeba a doučovala se a utvrzovala v dalších projekcích na pacientech. Čtvrtý den jsem šla se spolužačkou na plicní si odpočinout. Ale stala se (opět) perfektní věc – radioložka nás poslala do sklepa se učit z rentgenových snímků určených ke skartaci. Zničili jsme identifikační štítky a složily si základní projekce všeho! Jak jinak vědět, jak by měl správný snímek vypadat!

Pátý den jsem šla na poslední snímkovnu, kde jsem ještě nebyla – úrazová. Poznala jsem další dvě nové radioložky a byla to pro mě nová zkušenost. Některé věci mě přeučovaly, byly nervózní, že tam neumím s tlačítky (na snímkovně byl jiný přístroj, který jsem neznala). Naučila jsem se alespoň základ snímkování OPG (panoramatický snímek zubů). Pustily brzy domů a já měla opět na krajíčku, že učení bylo k ničemu… Další praxi přerušily týdenní lázně na magnetické rezonanci. Následoval návrat k rentgenu, třetí týden. S obavami jsem tedy nastoupila.

Protože máme rozvrh tvořen prapodivně, sešly jsme se dvě skupiny a jak nás rozmístit, když je nás tolik? Dostala jsem se tedy na pozorování na sál k radiologickému asistentovi. Byla to velká zkušenost – viděla jsem tři různé operace, ostatní koutkem oka, vyptala se na provoz a vjemů bylo tolik, že po příchodu domů jsem se prostě musela chvíli vyspat. Druhý den jsem šla na ortopedickou snímkovnu, ale spíše jsem mohla jen pozorovat. Čekárna se nám ale přeplnila, lidé byli nervózní a při řešení jedné kolabující pacientky, kterou jsme v žádankách neměli a já doběhla na úrazovou, kde taky nebyla, mi radioložka říká: “Jdete jako na zavolanou, pojďte nám pomoct přenést pána!” Pán po autonehodě, u kterého jsem před chvílí viděla policii, jak mu dává dýchat, a my ho měli opatrně přendat s podezřením fraktury páteře, aniž by nám pod rukama umřel. Šok. “Díky, klidně běžte domů.” “A nemám vám tu zůstat? My jsme vedle tři, nevěděla jsem, že tu jste sama.” “Tak jestli vám to nevadí…” A tak jsem zůstala a nastavovala v počítači a snímkovala, profesionálka chystala pacienty, dorovnaly jsme skóre, vše dořešily a vydechly vyčerpáním. Bylo mi jiným asistentem nabídnuto, ať navzdory rozpisu mezi spolužáky přijdu i další den, kdy jsem měla mít volno, že mě “za odměnu” vezme na pojízdný rentgen. Souhlasila jsem tedy.

A nelitovala, že jsem den volna opět do tří hodin (tradičně) pracovala (spolužáci odchází většinou mezi 10. a 12. hodinou). Snímků bylo dost (no vidíš, to je proto, že tu jsem, aby mi to nebylo líto, že by nebylo nic na práci). Sice vše byly plíce a nepadl nám žádný urgent, ale poznala jsem různá oddělení a základ práce se i naučila. Pak jsme vypomohli snímkováním zubů a chvíli jsem i nastavovala velmi samostatně pacienty na úrazové snímkovně (kolena, páteř, lebka, zápěstí, plíce, …). Čtvrtý den jsem měla opravdu volno – zasloužené a navíc jsem stejně musela dělat doprovod k lékaři.

Pátý den jsem po příchodu zjistila, že nefunguje úrazová snímkovna, a tak jsme se spolužačkou skončily na ortopedické. Opět jsem se spíše dívala, ale navíc doučovala spolužačku a vysvětlovala, co vevnitř dělají, dokud se nezjevila úterní sestřička se žádankou a slovy, že už tu rozbitou úrazovou snímkovnu rozjeli, podívala se na mě a povídá, ať jdu s ní, že mě tam chce. Zaskočilo a potěšilo mě to, a tak jsem jí zase “cvakala” u PC, pak bylo volněji, a tak jsme si z pana Králíka udělaly pokusného králíka (jeho slova!) a já se zase naučila fígly, jak lidi chystat na snímkování. Jo a potykaly jsme si. Když jsem odcházela, ještě jednou mi děkovala a chválila mě. “Od tebe mě to těší obzvlášť, protože budíš vítr a první den jsi mě zprdla!”

První den pláč, nejistota, zoufalství.
Poslední den pochvala vedoucímu ostrou asistentkou, potykání, kamarádství a nadšení.
To je požehnání.

Já se bála, protože neznala. Pak zjistila, že není čeho. Že je jen třeba být pokorný a pracovitý.

Na druhém snímku (šipkou doprava) je dnešní dort od Švagrové – opravdu mám nejraději srdce-plíce. Odstartovaly začátek toho nejhoršího a nejlepšího. Požehnání, nové cesty, budoucnost? Na nich jsem se vše naučila. Budou mě asi provázet nejčastěji. Základní orgán, projekce, …

P. S. Jo, mám instagram. (Ne)podlehla jsem. Budu se hledat – budu tam zkoušet psát jen v angličtině (aby to pro mě mělo punc odlišného) a budu se snažit dodržet “pleasure” = radost, potěšení (jak jsem posledně si posteskla, že mi jejich sdílení vlastně chybí). A sem se obrazy snažit rozepsat. Jednou za týden, měsíc. Někdy možná jeden snímek, když ten příběh bude dlouhý, jako dnes. Chci šířit optimismus, který na mě bývá ceněn, smát se s ďolíčky ve tvářích, hledat dobro, radost, potěšení a požehnání.

4 komentáře u „Osidla radiologie

  1. Moje maminka je jednou z obětí režimu, ačkoliv udělala přijímačky na medicínu, nevzali ji. Podruhé to už neriskovala, ne tolik jako ostatní. A tak se stala rentgenovou laborantkou, jako to zrovna popisuješ. Tehdy se všechno počítalo ručně, to byla jiná věda :)) Tak a já se omlouvám, že nic moc nenapíšu. Občas to ve spěchu čtu, občas už na to není čas. Ale to se vždycky promění. Někdy se stydím za to, že mám chuť něco vypisovat do světa, někdy prostě jen tak žiju. Doufám, že se ti daří výborně a že vidíš ten sníh, co se nám alespoň tady v Podolí usadil 🙂

  2. Melly: Neříkejme hop… Ještě příští semestr, letní praxe a praktická zkouška 😉 Ale jo, jsem fakt ráda, že jsem to zvládla a překonala!A hlavně mě to fakt baví!

    Paralela: Už jsem to od tebe jednou četla, ale jsem ráda, žes to tematicky připomněla, opravdu. Měla jsem strašně ráda laborantky před důchodem, které si mě vzaly pod křídla a povídaly a naučily nejvíc. A vzpomínaly na staré snímky a jak jsou v tomto ohledu za digitalizaci opravdu rády 😉 Těší mě, že čteš! I já na tebe myslívám – třeba dnes, dnes jsem do rýže konečně poprvé přidala hřebíček, jaks radila. Tak jsem zvědavá, jak to chuť ovlivní 😉 Snad sníh ještě přijde – zatím to vypadá na nenarozené jaro…

  3. Pingback: LF: B-SZ RA (3. semestr) | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.