Večer, jako každý jiný, dělám holčičí věci.
Umývám ze sebe povrchnost a pomíjivost,
odličuji letmý úsměv a ze zubů čistím nános prázdných řečí.
Z očí sundávám růžové brýle a obličej zklidním krémem optimismu.
Uvolním vlasy z uvězněných postojů a do uší dám sluchátka…
Je čas jít spát, ale copak to jde bez resumé dne?
Brodím se kupami sněhu, který je mi nad kolena,
a když se propadnu, nemůžeš mě vytáhnout, jsem zaklíněná do půl těla.
Tímto bych chtěla vzdát hold lidem, kteří básně píší. Děkuji jednomu svému kamarádovi, který mě k nim přivedl. Asi jste někteří postřehli, popř. víte, že psaní básniček dělám jen z nutnosti, když není jiné cesty. Poslední tři měsíce je to ale jinak. Ovšem, ze soukromého hlediska. Píšu sem tam básničku, kterou nezveřejním. Naučila jsem se do rýmů dávat své pocity. Tuto ale zveřejnit můžu, taková výpověď. Jen nevím jak to nazvat. Takže asi Radost.
Očička se jemně klíží
ruku ještě prohlíží
malá jizva na zápěstí
říká jak je život drahý.
Celý příspěvek
Možná Villonskou baladu znáte – je založena na protikladech. Mám to už uložené pěkně dlouho zase z jedné hodiny literatury. Nebudu více dodávat. Jen to, že se to nerýmuje, kdybyste to chtěli vědět.
Pravdy se bojím, leč ke lži odpor mám,
krb mi zhasíná, dřeva mám dost,
znám mnoho učených věcí, přesto nevím nic,
odpuštění znám, jen opravdově neumím,
na tváři se zračí úsměv, duše je ztrápena,
nenávidím, přesto miluji.
Opět jsme měli hodinu, kdy jsme museli sami psát, takže pokus o veršovanou bajku 
.
Chodívali lesem ježci dva
byli jako dvojčata
nepoznáš je od sebe
až osudného dne.
Jeden den jsme zkoušeli skládat aforismy. Řeknu vám, některým se to opravdu povedlo. No, já vám sem zkusím dát výběr z těch mých. Dostali jsme čtyři věty a těm dát druhou část nebo dokončit, aby vznikl aforismus.
Dneska jsme v češtině četli ukázku z Romea a Julie a také z Hamleta (kterého mám celého přečteného a líbil se mi). No a měli jsme poetickou chvilku – vybrat si dvojverší z jedné z těchto dvou ukázek a navázat na něj v jakémkoli duchu. Tak jsem si vybrala a pokusila se navázat.
Malé upozornění předem: poetismus je jeden ze stylů, které mi opravdu nesedí, takže to má odpovídající kvalitu. Třeba se někomu zalíbí ta myšlenka .
„Co tu děláš, bídný červe
kazíš výhled z mého okna ven
duše má je zhrzena
tvým hrozným oděvem
tak pověz přec
co říci chceš.“
Řeka se rozlévá po kraji
zvířata z lesa už prchají
vrána však na větvi v poklidu sedí
zajíc, co utíkal, na ni teď hledí.
V kalendáři jsem viděla tento citát:
Zestárnout není umění – umění je to snést. (Johan Wolfgang von Goethe)
a k něčemu mě inspiroval. Najednou mě napadlo několik věcí, které jsou podobné. Je to něco podobného, jako to zamyšlení, které mnozí z vás znáte (můžeš si koupit dům, ale nekoupíš si domov…). Může se vám to líbit a nemusí. Je to jen volný tok mých myšlenek. Tak tady to je: