(Insta)cit #11 – nemrhat životem

Měním život. Vidím ovoce. Způsobem, který bolí, ale nečiní nešťastnou. Učím se denně maličko a jednou týdně více ohlížet za prožitým týdnem. Jak jsem ho prožila. Sepíšu si, za co jsem vděčná, co mě mrzí a nechci opakovat. Kolik hodin jsem byla v práci, škole, zda jsem se učila poctivě (trochu to připomíná (ne)malé radosti, ale je tam ta retrospektiva – a ne, nemám z toho depku, že se mi věci nepovedly, ale ten pocit, že mě to mrzí, tak to chci zkusit tento týden jinak a lépe). Modlím se o otevřené oči, ruce a srdce tomu, kdo potřebuje, Snažím se neodmítat prosby o sejití a neodsouvat je na nevidím (i když to ne vždy vyjde). Víc číst – méně beletrie, která nic nepřináší, ale střídám s knihami, které život obohacují. (ale beletrie se nevzdám) Chodit ven, ve sluchátkách hudbu střídat s podcasty. Snažím se nemrhat životem.

Minulý týden mi zemřela paní učitelka z klavíru. V neděli na službě mi přišla jen sms od tatínka, že zemřela. Zrovna jsem vycházela po více jak 6 hodinách běhání mezi sály, vyčerpaná, hladová, nevěřícně hleděla. Jednou rukou psala jen obyčejné cože? a druhou se převlékala. Přišla mi odpověď s domněnkami a já si v hlavě přehrávala, že to je s bídou dva týdny, kdy jsme se potkaly. A já tehdy hrozně spěchala s bundou a botami do opravny, abych stihla pokračovat do školy a mezi tím se najíst. Zastavila mě a já věrná “novým” zásadám s ní pár vět prohodila – vyptávala se, zda ještě na klavír hraju, já lítostivě přiznala, že ne tak moc, ale když ano, relaxuju, ale že J. hraje od rána do večera. Pousmála se se slovy “takže to není zbytečné”. Prohodily jsme pár dalších vět a s úsměvy se rozešly. Tak v tu neděli na sále jsem zkoprnělá vešla do jiných dveří než obvykle a zabloudila před kapli, okolo které už měsíce chodím a nemám o ní ponětí. Neměla jsem odvahu jít dovnitř, ale půl minuty jsem stála před otevřenými dveřmi do zhaslého prostoru a byla tiše. V objetí s Bohem. Netřeba slov. Seběhnout schody a pokračovat v práci.

Nyepi, a public holiday in Indonesia, is a day of silence, fasting and meditation for the Balinese.
 

V pondělí jsem na ZUŠ viděla jen černý prapor a na stránkách rámeček s datem narození a úmrtí. Pořád jsme doufali, že je to ošklivá náhoda, ale dnes už bylo i parte. V hlavách nám vrtá, co se mohlo stát. Ale v té bolesti a smutku jsem vděčná, že jsme se potkaly. A že naše vzájemná poslední slova byla o tom, že to není zbytečné a ona mi přála úspěchy do studia a jak je na nás vlastně hrdá.

Tohle je vzpomínka na Francii, kde jsem byla jen jednou, ale neuvěřitelně mě ohromilo, jak využívají čas a nemrhají životem – chodí se na červenou a auta pouští chodce, ale v rozhovorech se nespěchá. Na poště byl pán, který chodil a pomáhal věci vyřídit rychleji, kontroloval, že všichni všemu rozumí, ale jinak se sedí hodiny u jídla či na pikniku. Priority.

Učím se nemrhat životem. Děkuji za lekci, že se to učím. Nevím, zda to byla náhoda, Boží vedení, cokoliv. Ale jsem vděčná, že jsem se s ní mohla “rozloučit” tak, abych nemusela litovat. Že jsem tu chvíli nepromrhala. 

Poslední větou chci vyvrátit to, že nemrhání znamená žít na 125 %, spěchat. Ba naopak. Nemrháním zpomaluji, ztišuji a zkvalitňuji život. Ztišením je třeba tebe chválit. A tento text mi velmi mluví z duše, je v něm popsáno tolik věcí, na které během podzimu přicházím a praktikuji – meditace, ztišení, modlení atd.

Příspěvek byl publikován v rubrice Videa, písničky... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.