Drahá Malenko, už tolik týdnů ti chci povídat o pradědečkovi, kterého jsi nestihla potkat. A ač jsem s ním na rozdíl od tebe pár let prožila, mám ho v mihotavých vzpomínkách. Ale chci ti je říct. Myslím, že je důležité nezapomínat.

O prababičce jsem ti povídala už několikrát – jak jsem s nimi podnikala výlety na údržbu pra-pradědečkova hrobu nebo vzpomínání na Chudobkové prázdniny, kde mě babička bránila před dědečkovým přísným klepačovým trestáním. Do třetice o loučení s Chudobkou, stěhování babičky a další vzpomínky s ní a opět s dědečkem, jak si kapal med na chleba, gaučové škádlení, …

Myslívám na něj Malenko často. Nedávno jsem podvakrát dělala “stavební dozor” a když mi tvá babička volala, jak to zvládám, jen jsem se rozesmála a říkám: “Jsem tu platná asi jako onehdá dědeček u nás.” To ti bylo tak – když jsme u nás v bytě kdysi měnili okna, táhlo se to a zjistili jsme, že když na dělníky někdo dohlíží, pracují bez zbytečných přestávek. Dopoledne tedy často dozorem zaskakoval dědeček. Jenže v tom byl ten fígl – dědeček už měl velmi, velmi špatný zrak, vlastně skoro neviděl. Babička ho ráno přivedla a pak brala tvého strýce J. do parku nebo měla vyřizování a dědeček dělal stavební dozor. Důležitě chodil rozvážně po místnostech opírajíc se o hůlku a dělníci si opravdu mysleli, že je kontroluje a pracovali jako diví.

Zahradu mám spojenou jen s ním… Když mi tvá prababička nabídla modráky, kterých má více a jsou právě po tvém pradědečkovi, neváhala jsem a vzala si je. Prvně jsem v nich stavěla tábořiště, ale teď je mám vyhrazené jen na zahradu, už je mám v boudě i nechané. I když dědeček už tak špatně viděl, vždycky na Chudobce vyšel do zahrádky, rozvážně ohmatával jablíčka, tedy jejich zárodky. A trhal “šulimůstky”, ze kterých nebyla šance, aby bylo krásné nalité jablíčko a nebraly stromu sílu. Nikdy jsem nechápala, jak to poznal, ale tak ráda jsem ho pozorovala. Vlastně všechny stromy na naší zahradě prý rouboval on. Já si nepamatuju ty doby, kdy měl více energie a silnější oči, ale vidím plody jeho práce, které jsou poctivé a trvanlivé. Třeba tvého tatínka zasvětil do houbaření.

https://www.instagram.com/p/Bv4yxa4FD1m/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Pradědeček také pocházel z chudých poměrů, z mých milovaných Beskydských kopečků (ne nadarmo je tedy mám v krvi) a pamatuju si, že říkával, jak se poznalo, že zvládnou zimu. Museli mít naložený zelňák a pytel brambor. Pak se to dalo zvládnout. Nikdy nepoznal svou maminku a putoval mezi příbuzenstvem. Nikdy jsem ho ale neslyšela si stěžovat na tu dobu.

Když dědečkovi odcházely oči, babička se o něj starala a předčítala mu. Hlavu měl totiž pořád bystrou a společně diskutovali nad biblickým studiem nebo poslouchali zprávy v rádiu (kde za odměnu pouštěl i večerníček před spaním). Do poslední minuty měl důležité věci v hlavě srovnané. To jsem obdivovala nejvíc. I když nás už chvilkami nepoznával v nemocnici po úrazu a měl dokonce chvilky, kdy nepoznal babičku, stále ale mluvil o tom, jak ho má Pán Bůh rád a tím si byl jistý vždy. Tím je mi největším příkladem do života.

Začali jsme oprašovat dědečkovu nejmilejší píseň – tu jsme zpívali vždy při západu v pátky či soboty, ve stoje, koukali do zahrady a já se ta slova nebyla schopná naučit, protože jsem moc ráda poslouchala dědečkův pevný hlas, který se v žádné jiné písni tolik neprojevoval. 

https://www.instagram.com/p/B2LzBjeiPeg/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Dědeček byl přísný, ale velmi spravedlivý. Proto mám klepač nad postelí a každé ráno se na něj dívám hned po probuzení. Čím dál víc přicházím na důležitost toho, že rodinné dědictví nespočívá v majetku – nemovitostech, ale vyprávění a střípcích v našich srdíčkách. Ulož si, ho prosím, do toho svého a nes jeho odkaz dál, i když už Chudobka není a nebude jak dřív mluvit o něm. Tak my bychom měli. Protože tak se může stát, že až ho jednou uvidíš, vlastně ho poznáš už z dálky, i když se uvidíte poprvé…