Z internetů do života

Když jsem v předchozích 10 letech, co můj blog existuje, o něm říkala v reálném životě, velice často mi lidé říkali, ať jsem opatrná, že to někdo může vzít a otočit zpět na mě. Dělala jsem to. Nikdo mi ale neřekl, že to někdo může vzít a ublížit tím sobě nebo někomu jinému. To vnímám v posledních týdnech velice hluboce. Že moje konání nabízí zbraně dalším lidem a já se tak mohu podílet na obrovském neštěstí.

(Ne)Výhodou internetů je, že dostává svobodě slova a vy si tu můžete vytvořit své pískoviště, na kterém si můžete dělat cokoliv. A konzumní společnost při chybě si pomyslí své o vaší úrovni moudrosti, ale nic nenamítne. Svoboda. Slova, (ne)myšlení, bez hranic. Recept na cokoli s garancí zdraví aniž byste byli výživový poradce, jak cvičit aniž byste byli fyzioterapeut, jakou kosmetiku používat bez dermatologických znalostí, ale na základě počtu čtenářů či sledovatelů. Reklama se přesouvá do podprahových vyjádření lidí, co používají. Málokdy si doporučíme na živo, co nám sedí, ale musíme tomu tvořit reklamu. Protože možná v koutku duše doufáme, že si nás firma najde a naváže s námi spolupráci stejně jako s těmi slavnými lidmi. Jedna a jedna jsou tři, protože to někdo řekl a všichni to sdílí. Vaše konání musí být striktně eko-raw-vegan-bio-zerowaste, abyste zacílili na správnou skupinu. Vše se zrychlilo – lidé opustili blogy a přesunuli se na Facebook, kde bylo vše na jednom místě. Dnes i tam je prázdno a všichni jsou na Instagramu, kde fotka vydá za tisíc slov.

I já k tomu sklouzávám.

Na nástěnce mi visí papírek se jmény lidí, které jsem během 10 let potkala. Blogy nikoho z nich roky neexistují. Bez rozloučení. Už i já padám do lenivosti jejich weby hledat. Zda třeba něco nepřibylo. Náhodou. Protože najednou sleduju spoustu inspirativních lidí s texty na Instagramu pomocí jednoho kliknutí. Omlouvám si to tím. Aspoň, že s Mniškou, Melly a Avis si sem tam napíšeme reálně a k Vendy nakouknu. Jinak jsou všichni pryč. Mně je to líto – měla jsem je ráda. Chybí mi Hewkiiho drsnější náhled na svět. Polly a B sleduju na IG. A už i já uvažuji, že je na čase skončit.

Nebo aspoň radikálně změnit. Ano, tento koutek je určitým terapeutickým místem pro mou duši. Dělá mi dobře si psaním tříbit myšlení, zaznamenávat recepty a knihy, omlouvat si fotky myšlenkami. Už je ale jiný, než když jsem začínala. Společnost a internetový svět se radikálně změnil. Měla bych i já. Začínám toužit mít tajemství. Neříkat, přečti si to na blogu, ale hovořit o tom. Abych byla správně pochopena, chci dál psát tipy na výlety, nějaká zamyšlení, sepisovat příběhy pro děti. Chci ale více přemýšlet, jestli ta slova dávají užitek. Nebo jsou pouze mou terapií, která patří do deníčku. Protože toto není deníčkem, ale veřejným prostorem. I když to vím, až poslední týdny mi to dochází. Veřejným prostorem, kde znám souvislosti já. Ale ne někdo, koho sem přivede Google v rámci nějakého spojení z webu. Sledovávala jsem, přes co se sem lidé dostanou a zda to je ne-škodné. Komentář Hopinky o mém fyzikálním žvástu mi však důkladně otevřel oči.

Jsem titulovanou fyzičkou (konečně). O to více vím, jak moc nejsem reálnou a o kolik více se jí toužím stát. A že si to budu muset vždy ověřit, abych se dostala do nadhledu a ověřovala si správnost. Protože mám zodpovědnost. Velikou. Začínám mít mlhavou představu, jak chci tento prostor přetvořit. A začnu s tím až v létě – chci dál zapisovat receptíky na ozkoušené věci, ale se sdílením zdrojů, ze kterých vycházím. Chci si dál zapisovat, co jsem přečetla. Vytvořit si záznamníček zajímavých dokumentů (těm jsem po návratu docela propadla) a míst na výlety. Sepisovat tipy pro dětskou činnost. Omezit psaní o sobě a fotky už jen tisknout, nejen i publikovat. Ne, že bych s tím přestala úplně. Ale budu o sobě chtít psát pouze tehdy, když si budu jistá, že to má i jiný rozměr poučení, motivace či stmelení.

Nechci být seznamkou. Chlubit se, kde jsem byla, co upekla a jak perfektně stíhám dělat vše a nic. Chci hledat, co má smysl sdílet veřejně a o čem vám chci napsat v dopise či povykládat na procházce. Chci sama sebe učit pokoře k druhým lidem. Nemyslím si, že došlo k nějakému extra zlomu. Ale přirozenému pokroku. Jsem o deset let starší, můj čas je vyplněn jinak – místo psaní hledám chvilky, kdy mohu jít za Máli a jako teta Bibi objevovat svět. Nebo kdy jdu na výlet, hltám stromy, vzduch a nic víc nepotřebuju. Možná to tu nebude až tak jiné. Ale pár věcí chci promazat a přeskládat. Ne snad proto, že bych se za ně styděla, ale že docházím k přesvědčení, že by bez kontextu mohly ublížit. A jak internety bez kontextu mohou ubližovat vidím momentálně v přímém přenosu u J. ve škole. A nechci se na tom podílet.

Pokud chcete si něco zazálohovat z mi neznámých důvodů, do léta je čas. To, co chybí, je ve starém zákoutí rozsypaného čaje. Internety jsou dobrá věc, když se umí používat – třeba teď kauza morcelátor a VFN, před pár týdny kavárna pro postižené v Praze. Ale stejně, jako se dokáže takto rychle rozšířit dobro, se zvládá ještě rychleji šířit nenávist a zlo. Proto chci nabíjet (pokud možno) tím dobrem.

Pro začátek doporučím článek, který mě přesvědčil tento krok udělat – o době, která cílí na rodiče 1 a 2 a všeobecnou pravdu a která naopak technologiemi odmítá realitu. Jak kvůli ní přicházíme o radosti a těšení, které vzniká díky půstu.

Což je téma na příště 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Z internetů do života

  1. Zajimavý článek, určitě budu mít nad čím přemýšlet.
    I já reflektuji, že se blogový svět v průběhu let hodně změnil. A taky si říkám, jak dlouho vydrží? Málokdo totiž stojí o čtení článků, většina lidí utíká ke sledování fotek na IG a videí na youtube. Nechci říkat, že to je úplně špatně – ono je to asi přirozené, je to normální vývoj věcí, všechno musí nějak pokračovat, měnit se a přetvářet. Ačkoliv mě taky mrzí, že jsem ztratila spoustu lidí, kteří blogy psali… S některými jsem byla i v jiné formě kontaktu, ale ukazuje se, že to taky není věčné…
    Já pořád věřím v ten zdravý selský rozum… Že když si něco přečtu/shlédnu, tak to nebudu brát jako zaručenou pravdu a budu hledat další zdroje informací popřípadě se budu radit s někým, kdo je v tomto ohledu opravdu vzdělán. Ale snažím si připomínat, že tenhle postoj jsem si taky musela nějak vybudovat a nevznikl ve mě jen tak sám od sebe.
    Snažím se udržovat si určitý odstup. Žít především reálný život a nečekat, až někdo vydá článek nebo postne fotku. Myslím, že jsem v tom docela úspěšná. Internet a věci na něm beru jako určitou formu trávení volného času (psaní blogu) a hledání inspirace – na tvoření, vaření nebo výlety. Beru jako zajímavé přečíst si, jak jiní lidé vidí něco nač mám svůj názor. Ale nechci se tím nechávat unést.
    Gratuluji Ti k ukočení studia (pokud jsem to dobře pochopila?) a na tvé další cesty Ti přeji vše dobré 🙂

    • Společnost se snaží obrázkové zrychlení vyvážit poslechem, takže teď je největší boom v podcastech. Poslechla jsem si jeden náhodný a přišla mi to jako ztráta času. Slečna 45 minut opakovala, jak chce z toho vytvořit příjemné místo pro sebe a pro posluchače. Ale Příběhy 20. století, host Lucie Výborné, to mě baví.
      Tvůj názor je hodně v korelaci s mým. Ale mám obavy, že mnoho lidí to tak nevidí a nemá. Že jim ten selský rozum a odstup chybí. A nedokážu na to zatím při psaní myslet…
      Ano ano, jedno ukončené mám, druhé snad do pár týdnů… 🙂 A tak hledám. Díky!

  2. Dlouho jsem tu nebyla, vůbec mám teď s blogem potíže, spíš z osobních důvodů, jako bych vyhořela, nebo spíš, ztratila chuť do života.
    Ale k tobě jsem vždycky ráda zavítala a určitě to udělám i příště.
    Někdy je opravdu čas jít dál, posunout se. Ale co se týče blogu, tam si myslím, že jej opouštět nemusíš. Jen můžeš změnit styl, což vlastně plánuješ.
    Nevadí mi, když napíšeš, co jsi dobrého vytvořila, tedy i uvařila, nebo kde jsi byla. Jseš tím pro mě lidštější než kdybys psala jen teorie o tom, co by mělo být správné a nesprváné.
    Nevím, co se stalo, že někdo mohl zneužít tvých myšlenek a obrátit je ve svůj prospěch a v něčí neprospěch. Moje fantazie v tomhle ohledu pokulhává, protože já bych něco takového asi neudělala, ani by mě to nenapadlo. Ale lidi jsou poslední dobou stále nápaditější a mazanější a rafinovanější…
    Milá Berry, vždycky si na tebe vzpomenu, když otevřu šuplík a tam leží jeden z tvých lístků, pozdravů, stejně jako pohledy od Mnišky, moc mě těší, holky moje, že si takhle vzpomeneta a já vždycky plánuju, že každé z vás pošlu pohled, pozdrav, fotku, dopísek nebo nějakou drobnost… ale od úmyslu k činu daleko, už déle než rok posílám zpátky TlusŤjochovi jeho knihy, které ke mně doputovaly v rámci akce přečti a pošli dál a já je nejen nepřeposlala dál, ale ani nepřečetla, protože jsem opravdu jak vyždímaná.
    Podle vzoru ostatních jsem se přesunula také na facebook a je tam pár lidiček z blogu, čemuž jsem ráda, protože s nimi můžu prohodit i pár slov přímo přes chat. Ale blog kvůli tomu neopouštím, pořád jej považuji za zajímavé místo, kde můžu zprezentovat, co chci uchovat, ať fotky nebo úvahu nebo něco o knize či filmu…
    I když co se týká úvah a filozofií, Berrynko milá, jsem hodně zabržděná, protože jsem asi udělala jednu chybu, která byla bohužel fatální a nenapravitelná. A já si teď říkám, mám právo cokoliv hodnotit, cokoliv kritizovat? Sama nejsem lepší. Občas se neubráním a zareaguju, když vidím opravdu šílenou pitomost, nebo naopak něco naprosto báječnýho. Ale už nemám prostě ten hnací motor, zdá se, že vyhořel, právě s tou poslední událostí, a tou chybou.
    Vidím že stojíš také před volbou, nebo spíš před rozhodnutím, něco změnit. Ale doufám, že s blogem jako takovým nepřestaneš, taky bys mi chyběla. (Hewkiiho si vybavuji, měl zajímavé názory). Chybí mi Mniška, chybí mi hodně Beatricie, ale respektuji jejich rozhodnutí, jít dál. Škoda jen, že Bea se odřízla tak definitivněě, vždyť mohla zajít a nakouknout. Ale jsou různé povahy a kdoví, proč na blog už nechodí, ani na jiné blogy, projevit se v nějakém komentáři, asi má své důvody…. Doufám, že se má poměrně dobře, že se jí nic zlého nestalo a jesltli vytváří něco nového, že se jí daří i v téhle oblasti.
    Berry, měj se zatím moc dobře, a gratuluji k úspěšnému dokončení studia!
    Doufám, že s blogem nepřestaneš a myslím, že mám někde uloženou i tvou adresu a že ti napíšu.
    Nakonec, možná se konečně domluvíme a zajdem si spolu někam na kafe a na kus řeči. Nejsme zas tak daleko od sebe a pokud jsem se dokázala předloni sejít s Mniškou, která bydlí až skoro u hranic, tak bychom se mohly sejít my dvě, když jsme od sebe pár kilometrů 🙂

    Drž se. Měj se! A i když budeš možná psát méně, nepřestávej, máš dobrý styl a báječné myšlenky.

    • Má drahá Vendy, jaká “náhoda”, že tu zabloudíš, když jsem v takovém rozpoložení. I Mniška mi nedávno napsala. Mrzí mě, že se něco pochroumalo. Snad najdeš klid. I já hledám. Protože ty naše koutky jsou našimi. A tak si kladu otázku, jak moc má někdo právo soudit. Zároveň jsou veřejné. Těžká věc. Jsem ale hrozně vděčná, že patříš k lidem, se kterými mám přesah do reálna.
      Budu moc ráda, když nám to sejití vyjde! A moc Ti děkuju za oporu a podporu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.