Když jsem byla na dovolené v cizí zemi, Islandu, zaujala mě jedna věc. Příroda tam byla nádherná, ale v jednom úseku byla jiná. Pláň byla dlouhá, bez zelené přírody, voda v potocích také najednou nebyla nejčistší a my uviděli dlouhou rovinu plnou pomníčků z kamenů. Takoví kamenní sněhuláčci. Zastavili jsme, abychom zjistili, o co se jedná.

Na naučné ceduli jsme se dočetli, zde kdysi dávno, když jsem nežila já, vy, ani naši rodiče, ani babička s dědečkem, natož jejich rodiče, tam vybuchla sopka. A zemřelo tehdy mnoho lidí. Ti, kdo přežili, se sešli na této pláni, každý donesl kamínek a postavili pomníčky, aby si pamatovali, že tehdy přežili takovou katastrofu. A stal se z toho zvyk. Každý, kdo tím úsekem prochází a je v pořádku, přidá kamínek. Pláň už je veliká, široko daleko žádný kamínek není a i my se zarazili plni vděčnosti, že jsme v pořádku, Pán Bůh nás chrání a nic se nám nestalo.

I v Bibli je příběh o takových pomníčcích. Prorok tehdy postavil kamenný pomníček a pojmenoval to místo Eben-Ezer – až potud nás Hospodin provázel. Až sem jsme dorazili, aniž by se nám něco stalo. Moc bych nám všem přála, abychom měli takových pomníčků co nejvíce.