Prázdniny 2018 – Island – den čtvrtý

Den nejdelšího přejezdu. První den bez deště (přes den) a dokonce i bez vichru. První svezení stopaře. A rozhodnutí, že se sem chci vrátit v rámci nějakého studijně-pracovního pobytu. Že je tady moc krásně. Že se tady necítím až tak zle, když svou mobilně-automobilovou kancelář odložím a zkrátka jen jsem, kochám se krajinou, sluncem, hudbou, slovy a je mi skvěle. První překrásný západ slunce, vůně rybiny v zátoce a veleobří mlha. To je ve zkratce 4. den.

Na úvod ještě začnou historkou o vtipkování, kde hlavní prim hraji já a pláštěnka. D. s (m)Lékárníkem se skrze mé reporty dohodli, že založí nadaci “Pláštěnka”, jejíž výtěžek půjde na mou další ochrannou pomůcku, protože je jasné, že trhnu (doslova) rekord, když padá průměrně pláštěnka za den. Chlapci si notovali sice krásně, ale mně to vtipné vážně nepřišlo. Budiž mi útěchou a jim výsměchem, že jsem si tu poslední, Islandí, pláštěnku domů dovezla v celku a už i tady v ČR jsem ji párkrát provětrala. Číst ale (m)Lékárníkovi rodinné reakce a pak D. psát jeho notování, tak nějak naše cestování probíhalo. On řídil, já fotila, přepínala hudbu (ano, blížili jsme se k severu bez signálu), obepisovala a večer obvolávala rodinu a sem tam vyřizovala nejhořlavější e-maily. A masírovala nohu. K tomu se ale dostaneme.

Z ranního východu slunce nic nebylo, protože v čase těsně před budíkem sprchlo. Pak již bylo ale celý den i místy bez mraků! Island hned nabral krásné barvy. A ty jsme v tento den potřebovali, protože nás čekalo trochu smutné historie. Prvně jsme se ještě vrátili na pláž ze strany Dyrhólaey, kde jsme papuchálky zase neviděli, zato výhled ano. Když jsme ale vystoupili z auta, zjistili jsme nepříjemnou věc – že mám problém v pohorkách vydržet a nohu v kopru. Došourali jsme se na vyhlídku, maják jsme museli vzdát. Prvně jsme mysleli, že tam vyjedeme, jenže je to jen na 4×4, tak jsme o to přišli.

Vrátili jsme se do Víku, našli tam lékárnu (v uličce směrem ke kostelíku), (m)Lékárník tam šel vymyslet a koupit mastičku s brufenem (který jsem 2x denně začala i zobat) a mentolem a já musela každou volnou chvíli nožku vyhodit na palubovku a pořádně mastičku vmasírovat (jeho poznatek: lékárnice byla zároveň sestřičkou a recepční lékaře). Díky tomu jsme mohli zvládnout zbytek s minimálním ochuzením. Ještě jsme zašli do manufaktury IceWear naposled nakouknout na vlněné poklady a přejížděli k málo známému kaňonu Fjadrárglijfuru.

Cestou jsme se ale zastavili u jednoho místa, které nás velice zaujalo a jmenuje se Laufskálavarda. Okolo roku 894 nebo tak nějak zde vybuchla sopka a nechala za sebou mnoho mrtvých. Ti, kteří přežili, zde nechali kamínek jako symbol vděčnosti, že zde jsou. A od té doby je to jakousi tradicí. Bylo to poměrně silné, plocha pomníčků je obrovská a koncentrovaná a při dalším přejíždění se ještě ojediněle objevují další. O kousek dál jsme ještě zastavili neplánovaně u cesty u zbytků lávového pole s vysvětlivkami, ale pomníčky v nás rezonovaly. I my se snažili najít kamínek a přidat jsa pamětlivi toho, že jsme v pořádku a pod Boží ochranou. Tento vjem byl tak silný, že jsem ho použila i do příběhu pro děti.

Když se sjelo z hlavního okruhu, vjeli jsme na nezpevněnou, naši první, cestu. Měli jsme strach, ať nerozbijeme auto, tak jsme zastavili před jednou farmou. Díky tomu jsme si mohli udělat okruh, u kaňonu stejně bylo parkoviště už plné, ale další den jsme zjistili, jak vypadá ošklivá nezpevněná silnice a věděli, že tady jsme strach opravdu mít nemuseli. Pokud by se z ní ale sjelo na ještě menší boční, ta už byla jen na 4×4.

Cestou jsme tradičně mlsali myslityč, kochali se několika výhledy a já s rozmasírovanou nohou to i docela rozešla po měkké půdě. Při prvním pohledu z mostu na kaňon jsme viděli spousty dronařů (ty jsou jinak dost zakázané) a fotografů a pak na několika vyhlídkách viděli vnitřky. Bylo to překrásné. A když jsme šli směrem k cestě, zaujalo nás řešení cestičky. Kvůli turistům a neustále podmáčené krajině je zpevňují, aby se turisté nepropadali a neničili chůzí okolní přírodu – pod chodníčky vnoří takové gumové děravé pláty, na kterých to pak neklouže a mohou i jemně prorůst trávou. Když jsme se napojili na cestičku, poprvé jsme také viděli rangerku, která měla auto plné nářadí. Jinde jsme viděli, k čemu všemu ho používají. A těsně před napojením na hlavní cestu jsme mávali Texaským děvčatům, která kolem nás projížděla a se kterými jsme předchozí večer večeřeli. Island je malý 🙂

Vydali jsme se na další přejezd směrem k ledovcovému jezírku (zátoce) Jokulsárlón, během kterého jsme poobědvali chlebíček s marmeládou (moc dobré). Cestou se zase kochali ledovci, které jsme viděli, ale které mají i svou odvrácenou tvář. Tu připomíná oblast okolo jezírka, Skeidarársandur, kde je pamětník se zbytkem pilíře mostu. Viděli jsme cestou, že jsou místa, kde jsou dvojí mosty a my jedeme po novějším, těsně před zátokou stavěli nové (a to prostě jedete přes most v průběhu stavby, u nás naprosto nemyslitelné). Není tomu totiž tak dávno, co ledovec tál rychleji, než se předpokládalo (tuším, že tam byl i nějaký výbuch sopky), a přestože mosty jsou naddimenzované, nestačilo to. Tání ale trvalo pár desítek hodin, a tak oblast stihli evakuovat, ale všechny cesty a mosty valící voda strhla a oni vše obnovují. Neskutečná síla přírodních prostředků. Je vidět, že řeka si tu jde vlastní cestou a vlastně je to mírně děsivé, když mi došlo, jak dlouhý úsek jsme přejížděli a kudy všude se voda valila. Zbytky mostů na místech jsou, protože na Islandu se zkrátka nebourá.

Pak jsme byli ale u samotného ledovcového království, které je pohádkové. Nevěřila bych, že někdy něco takového uvidím a ucítím na vlastní kůži! Samozřejmě jsme chtěli natočit nejlepčejší koupání Pa., ale jen prstíčku (ale D. říkal, že se tehdy odvážil tam vlézt, to jsme teda tak otužilí nebyli). Bylo to ale překrásné, nemohla jsem se vynadívat.

Pak nás již čekal jen zbytek přejezdu do kempu ve Stodvarfjorduru. Cestou jsme zastavovali na různá zastavení, kochali se a fotili. A nabrali stopaře – Amsterdamčana, který pracoval v hotelu kousek od Víku tuším, ale měl tři dny volna na cestování. A tak jsme povídali, jak se mu na Islandu líbí, jaká je práce, a jak v tomto úseku už je to s civilizací horší (za celý den jen 2 benzinové pumpy!), jak se nám líbí cestování a vymýšleli jsme teorie, zda koně jsou pro Islanďany jen koníčkem, nebo to má hlubší význam. Bylo to příjemné. Také jsme viděli cestou překrásný západ slunce.

Malá odbočka k cedulníkům. Obdivovali a shodli jsme se s (m)Lékárníkem, jak to mají vymyšlené. Když je totiž něco krásného vidět, téměř vždy je v tom místě cedulník s odpočívadlem – kde můžete zastavit, pokochat se, často je tam stůl na najezení se, toi-toi, pozorování ptáků, naučná cedule s krátkým popiskem. Všechny zajímavosti mají stejný symbol “kapy”, takže jsme se často řídili jimi a objevili tak i pár nejen historických zajímavostí navíc. Jak jsem tuším už zmiňovala, za celý pobyt jsme šli asi jen 3x na toaletu v přírodě, jinak jsme si opravdu vystačili s jejich značkami kadiboudek. Ty jsou velice čisté, často mají u umyvadla i dezinfekci. A je tam pořádek a působí to skvěle, ne jak u nás, kde platíte, ještě k tomu je to odporné. Často mají na těch cedulích, že prosí, aby si turisté neodskakovali do přírody – aby nepošlapali mimo značené cestičky (protože hlavně lávové věci jsou příliš křehké a to, co na nich roste, se pak obnovuje desetiletí) a jejich exkrementy agresivně neponičily to, co by pošlapání přežilo. Toto se jim opravdu daří a velice se nám to líbilo.

Při našem cestování nám dnes také poprvé vlezly ovce do cesty a ne a ne je vyhnat – (m)Lékárník tedy pomalu jel a byl to zážitek. Dalším zážitkem byl první tunel – vevnitř je jen vykutaná skála bez nějakého uhlazení. Surové jako celý Island. (kousek za ním se připojovala cesta, někde tam je místo, kde vás mohou vylodit, když jedete lodí na Island) Viděli jsme i husy, stavební stroje, rybářské obrovské lodě a zátoky a když jsme do kempu se stmíváním dojeli, byli jsme druhé auto.

Nenašli jsme žádnou recepci – ujišťovali jsme se obyvatel druhého auta, že jsme správně. Prý majitel přijede až večer, pokud vůbec, a nemáme se stresovat. Po pár přeparkováních (co když někdo dojede, přece jen, ten přejezd je opravdu dlouhý, ale tady je to z kopce a tam svítí lampa) jsme se venku navečeřeli. Kemp má skvělé záchody – topí se na nich, tři kabinky, umyvadlo s teplou vodou, ale venku je jen korýtko se studenou vodou a stoly a odpadkový koš. Nám to ale nevadilo, protože co? Nepršelo! (přes den) Najedli jsme se, během toho se za tmy objevila majitelka, vyplnili jsme povolení ke spaní a zaplatili našich 333 ISK s camping card, mezitím předali info dalším turistům, kteří byli zmatení jako my, a šli spát. Sice jsme dnes strávili více času v autě než venku dlouhým přejezdem a naše krokoměry měly skromných 11 km, ale má noha byla úplně hotová. Ještě jsme slyšeli, jak paní majitelka jako policejní hlídka několikrát objížděla (vedle nás bylo pokračování kempu s přípojkami pro obytné vozy) a usnuli. A asi dostatečně tvrdě, protože ráno jsme se nestačili divit, jak moc bylo parkoviště zaplněné. Přes noc dojelo minimálně dalších 5 aut. O tom ale zase příště.

Předcházelo (fotky):

  1. Teaser
  2. Úvod
  3. První den (Argil, Reykjadalsá, Kerid, Thingvellir)
  4. Druhý den (Strokkur a Geysir, Gulfoss, Thjórsá, Seljalandsfoss)
  5. Třetí den (26 vodopádů okolo Skógaru se Skógafossem)
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotím, Instagram, Na přání a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Prázdniny 2018 – Island – den čtvrtý

  1. Pingback: Příběh pro děti 33 (Z Islandu) | Berry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.