Ano, sice kvasím z učení na státnice a zkoušky, ale taky kvasím – jedině žito.
Před pár dny to byly přesně tři roky, co jsem poprvé ochutnala kváskový chléb, dostala svou první skleničku (stále se mnou žije!) s receptem, už se o něj párkrát rozdělila (chudák umřel) a podlehla kváskovému pečení. Kvásek mám 100% žitný a doteď jsem dělala jedině žitný chléb – kvůli tekutosti formový, s kmínem, slunečnicovými či dýňovými semínky, bez kdovíjakého hnětení a práce (recept v roce 2015 je). Jedinou změnou bylo objevení kváskového mazance – přidaná mouka už pšeničná a na ten nedám dopustit. Lahoda, babička uždibuje kousky a je to neskutečná mňamóza (maminka sice úpí nad 3 vajíčky a půlkou másla (pravidelný čtenář ví, že mluvím o Heře), protože na to nejsme zvyklí, ale fakt se to vyplatí a chutná to i tatínkovi, který na sladké není).
https://www.instagram.com/p/Bdk6OBSFpKR/?taken-by=berrys_pleasure
Nejvíce mě na kváskovém pečení baví to zpomalení a čas, který je na to potřeba. Není to zas tak moc náročné, musí se to předem rozmyslet, abych v daných fázích byla doma, ale je to do 10 minut a pak můžu zase pryč. Tatínek ale pořád snil o bochanu, poctivém českém pecnu. A jelikož před týdnem na CT jsme se se sestřičkou zapovídaly o chlebu, způsobech, tipech, … Rozhodla jsem se bochánek prubnout. Koukla jsem na Maškrtnicu, Cuketku, recepty z kopečku a udělala hokus pokus z malé dávky – 150 g žitné se 150 g vody, velká lžíce kvásku a přes noc prokvasit. Lžíci vrátit do lednice, přidat 300 g hladké pšeničné, sklenici vody, 2 lžičky soli a kmín. Zamíchala jsem, asi 5 minut si hrála s vařečkou – těsto se pak pěkně táhlo, i když maličko lepilo (což jsem pochopila, že je akorátní stav). Protože jsem věděla, že budu pár hodin pryč, dala jsem kynout do lednice. Po 5 hodinách jsem vyndala (krásně nakynulo), po zahřátí na pokojovou teplotu vyškrábala na pomoučenou desku, párkrát zapřekládala formováním do bochánku, a švem nahoru dala na pomoučenou utěrku do cedníku. Po asi 3 hodinách jsem rozpálila troubu na max, vyklopila na rozpálený plech (nejnáročnější část vzhledem k mé nešikovnosti) a přidala malý kastrůlek se skleničkou vody. Pekla jsem ale na 180 °- měla jsem obavy, ať z chleba není černoch. Mazance musím přikrývat papírem a stejně vypadají připáleně. Je ale vidět, že chlebové těsto je jiné a není třeba teplotu snižovat. Po hodince jsem voňavý poklad dala na utěrku na mřížku a po půl hoďce už nedočkavě uždibovala. Jsem spokojená – pěkně jsem se mezitím učila a za odměnu si dala skvělou večeři. Jen jsem už příliš navykla na žito – chleba mi připadal jako veka. Příště bude žita zase víc a hlavně větší množství 😉
https://www.instagram.com/p/BjsTvIog3bh/?taken-by=berrys_pleasure
Jo! A hlavně se musím naučit chleba krájet, že… O:-)
Přeji vám krásné dny, já jdu zase kvasit nad skripta a články – baví mě to, ale únava se začíná dostavovat. I přesto se snažím pořád hledat malé radosti, každý den. Jako jsem si předsevzala na svatbě (m)Lékárníků (už 2,75 roku), jako si pořád připomínám. Jako na první poradě k rádcáku, když jsem cestou domů koukala na světýlka ulice a začala si zpívat a skákat bez sluchátek do rytmu:
Jen tak. Protože jsou chvíle jen tak. Nechci zapomínat a chci si připomínat každodenní maličkosti, které mě těší a jsou mými obřími radostmi. Bůh mi jich naděluje denně až až… 🙂 Třeba ten kýbl třešní od D. naposled v poledne.
https://www.instagram.com/p/BddoD2wFi3b/?taken-by=berrys_pleasure
Vidím, že nejsem sama, kdo se učí péct. Také objevuji tajemství kvásku a snažím se o co nejlepší chléb. Pořád mu k dokonalosti ještě něco chybí, a tak peču a peču 🙂
Přesně! Vzhled jak kdy, ale chuť. Tu jsem si zamilovala od počátku a s objevem kombinování pšenice a špaldy dostalo pečení nový rozměr. Zrovna na konci týdne jsem zase pekla a kynulo to před očima 😀