Ráno jsem na tebe myslela.
A řekla si, že už myslet nebudu.
Odpoledne jsem tě viděla.
Má předsevzetí jsou zas (opět) v čudu.
Chtěla bych běžet s vlakem o závod,
jeho dunění by přehlušilo můj tep,
sport zakryl mou rudost, je to podvod?
Zase sedám lásce na ošemetný lep.
Netoužím ani tak po tvém objetí,
které vlastně neznám a představit si nedokáži,
chci nalézt v tvé mikině tajné skrytí,
možná se oddat prostému a dětinskému pláči.
Možná nechci vlastně nic z toho,
jen uhýbat pohledu do tvých očí,
utopená jsem již hluboko,
ale nevím, co se v těch čočkách zračí.
Už dlouho si vnitřně myslím, že to s dětmi umíš,
jen se schováváš za pózy smíšené s frajerstvím,
přitom´s dokázal, jak s nimi sníš,
viděla jsem tě s malým, já to o tobě už vím.
Vím toho o tobě hodně,
a přitom nevím vlastně vůbec nic,
až si připadám nemocně,
že pořád hledím na tvůj líc.
Já vlastně milovat nechci,
chci tě poblíž jako záruku,
že věci se dnes nedějí,
bez (ne)určitého pořádku.
Vlastně zase nevím, co chci,
chci mít prostě ten pocit,
pocit v duši, možná to chci,
kdy je mi milo být.
Pěkná básnička, ale ta nejistota citu… Už jen přítomnost člověka, který se nám líbí někdy stačí. Toužíme po někom a kdyby byl s námi, najednou ta touha není nebo nevíme jak se chovat, že?
Umíš krásně pocity vyjádřit, líbí se mi tvoje verše, vlastně dost obdivuju že i když jsou takové… volnější, znějí libozvučně a hloubku mají. 🙂
Ruža z Moravy: Naštěstí je to poezie a tam si může každý výklad najít jaký chce 😉 Ale ano, s tou poslední větou souhlasím – znám typy lidí, kteří o někoho usilují, a jakmile “získají”, okamžitě usilují o další – tzv. zářezy na pažbě, ale jako opravdové vztahy.
Meduňka – Jej, děkuji 🙂 No, uvědomuji si, že je to svým způsobem můj osobitý styl, o to více se těším a objevuji tvoje libozvučnější básničky 😉
Pingback: Shrnutí roku 2014 | Berry