Děs

Nechci psát o bolesti,
která sevřela srdce uvnitř těla,
svět je jí plný dosti,
ale neprobíhá vše jak bych chtěla.

Chci ze sebe dostat obrovský strach,
strach, který se mě nepouští,
provází od setkání tváří v tvář,
s obludou, tou černou, smrtí.

Někdy taky zubatá, co ničí podzim života,
přináší zimní slunce – s příliš dlouhým soumrakem,
a vnucuje uvědomění, žes nežil dosyta,
musíš změnit návyky, priority – a to švihem.

Tak se snažíš, pomalu a jistě,
hledáš, o čem život a žití by snad mělo být,
najednou však nestojíš tak pevně,
chceš zapomenout a pocity se zážitky smýt.

A tomu se prý říká vyrovnání
– symbióza s prožitou chvílí,
kdy musíš provést malé zastavení,
nelitovat ztracenou míli.

Nejen se zamyslet nad dosavadním životem,
ale vzít si to k srdci a udělat se sebou změnu,
ukázat na své chyby a zlozvyky vlastním prstem,
najít řešení, provést a nevracet se ke dnu.

K čemu je plácání v bahně furt dokola,
když poučení přichází v různých amplitudách,
jedna druhou vždy velikostí smazala,
nebo se mi to snad všechno jeví v děsivých tmách?

Chci se nevracet k obludě děsivé,
ale myslet na východ slunce v budoucnu,
kdy ptáci zpívají i písně nové,
o Stvořiteli a životě lepších snů.

polský kříž s nápisem INRI

5 komentářů u „Děs

  1. Tvé meditativní básně se mi moc líbí. Takové, které něco i říkají. Přála bych ti, abys našla to, co potřebuješ, ale dobré je, že jsi vůbec vykročila, že ses pro něco rozhodla, a rozhodla ses, hledat světlo. Světlé myšlenky, světlé zážitky, a pokud přijde tma, tak zase odejde, dokážeš ji vymést ze všech koutů.
    Taky mám občas takové chvilky. Jen těch nadějí nějak ubývá.
    Ale ty máš život před sebou a čeká tě hodně pěkných věcí.
    (moc se mi líbí předposlední odstavec, protože je fakt výstižný)
    A taky krásná a zajímavá fotka.

  2. Našla jsem se v tom hodně, až tak, že mě to děsí, přitom sepsat ty souvislosti se mi zdá nemožné, nemůžu je polapit a hodit mezi písmenka. Možná je rámec písmenek moc úzký, než aby se do něj vešly mé pocity souznění s Tvou básní.
    To mám na poezii ráda. Přestože dva myslí třeba něco úplně jiného, najednou si mávnutím proutku, skrz pár slov, rozumí a soucítí. 🙂

  3. Basen je krasna, ale mrazi.
    Nie je nic horsie ako sa bat smrti. Brani to zit. Ako keby sme pocas filmu sa trapili, ze raz skonci :). Treba si o to viac uzivat. Vsetko.. Kazdy uvareny obed, objatie, dokonca aj drasanie koberca a sialene pobehovanie kocura (mam podozrenie, ze moj kocur je divoke zviera!).
    To, ze som uz niekolko raz mala len tlejucu sviecku zivota ma naucilo sa nebat, ale bavit sa kazdym dnom :). A milovat, obimat, santit, pomahat… planovat priroity, co chcem/nechcem mat a stihnut. Ale bat sa? 🙂 no ked ti povedia, ze mas dovod, tak hej tomu sa nevyhnes.. ale nedesi ma to uz.

  4. Vendy: Děkuji. Asi to prožíváme všichni, jen to každý popisujeme trošku jinak… A je dle mého nesmírně důležité umět se dívat za roh, kde je světlo a naděje…

    Avis: To asi vystihuje ten název… Také mě děsí, že to takto cítím… A přesto si myslím, že třeba myslí to úplně stejné, díky tomu si porozumí, ale nedokáží to jinak popsat a vysvětlit. Jsem ráda, že mě z různých stran přivedli k poezii, má mnoho kouzel v sobě ukrytých… 🙂

    Lucerna: Děkuji… Vlastně v tobě vyvolala ten pocit, který cítím, takže na jednu stranu mě to těší, že jsem dokázala nějakým způsobem vyjádřit, na druhou stranu nechci svým básněním rozesmutňovat dny, ráda bych, aby měly opačný účinek, ale není každý den posvícení. Vnímám to stejně jako ty, naučila jsem se více vnímat maličkosti, za které jsem vděčná (někteří to nechápou, protože pro ně to jsou tak přirozené věci, že netuší, proč by měli býti vděční), ale nedávno, při jedné situaci mi došlo, že mám obrovský strach, protože mám pocit, že jsem zjistila, jak rychlý konec může být a že člověk nestihne plno věcí a že se v tu chvíli vlastně ani nestihne bát, jak je to rychlé. A ta rychlost mě děsí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.