Čas to říct…

… a posunout se dál. (nic neupravuji, opisuji z deníčku, kde jsem to zapisovala během léta v průběhu pár týdnů při vyrovnávání se – to pro formu zápisu) Na dědečkovo přání 🙂
Edit: 27. 11. 2013, 21:21 přidána fotka

Tábor s dětmi – dojela jsem v neděli večer a děti hned běžely za mnou, aby mě objaly. Bylo to pro mě neuvěřitelně silné a věděla jsem v tu chvíli, že mě neuvěřitelně milují…

V pátek měl J., E. a O. skládat slib. Dojeli naši i s Honzíkem, a protože byl čas, dohodli jsme se, že Krkatku půjdu ukázat Honzíkovi, protože ji nikdy neviděl. Ještě jsem dopilovávala zamyšlení na slib, psala „múze“ o radu a brala si mobil kvůli odpovědi a signál na vrcholku (pozn.: Krkatka je skalní útvar, na který vede turistická stezka v lesním svahu, na který vylezete a díváte se na Krkatou Bábu – předtím jsem tam už min. 2x byla dokonce s dětmi). Ještě, když jsme odcházeli, mi těsně před tím maminka rozčesala vlasy a smáli jsme se na vedoucího, že do max. 30 min jsme zpátky…

Šli jsme za zatáčku, kde to bylo. Ještě jsem Honzíkovi popisovala svou alergii na seno, co se mi tam rozjela, a ukazovala lití sádry, co udělaly děti předtím. Když jsme došli pod skálu, nebylo nic vidět – poprvé jsem tam byla v létě, kdy jsou stromy olistěné a Krkatka přes ně není zespod vidět. Podívali jsme se na sebe s Honzíkem a on říkal, že můžeme teda cestičkou nahoru, abychom se mohli podívat. A tak začal lézt první, já za ním. Cestou na mě koukl, jak moc jsem zadýchaná, a já mu ještě říkala, že dolů půjdeme druhou stranou, která vede více po svahu a není tak prudká, protože by nám to mohlo podklouznout. Byli jsme už téměř nahoře, ale najednou jsem začala cítit, jak se ten kámen uvolňuje. Bylo to pár sekund, ale mě to připadalo jako nekonečná doba, ve které mi nešlo se přechytnout a věděla jsem, že už nemůžu nic udělat a bude zle. Nohy se držely, ale ruce se mi uvolnily a já začala vrchní půlkou těla padat nazad. Asi jsem válela kotrmelce a hrozně jsem křičela o pomoc, nevěděla jsem, co mám, nebo snad můžu dělat. Bylo to nekonečné, kdy se mi svět míhal před očima a já se valila jako pytel dolů. Myslela jsem v tu chvíli, že když se zastavím, budu mrtvá, že bude konec… Že když přestanu křičet, bude konec…

Zastavila jsem se. Slyšela jsem jen svůj křik, otevřela oči a začala znovu křičet a brečet – celý kroj byl plný cákanců krve, pruhovaný jako zebra, kalhoty roztrhané a mě nic nedocházelo. Neměla jsem na nose brýle ani na ruce hodinky, všude byla jen krev… Přiběhl Honzík, všechno se dělo během pár sekund, ale mě to přišlo nekonečné, díval se a hned se ptal, co mě bolí, jestli se můžu hýbat… Cítila jsem krev ve vlasech, sundal mi šátek, ze kterého jsem stejně ztratila turbánek a měla jsem si ho držet na hlavě… A já jen celou dobu opakovala, jak jsem hloupá, že jsem se špatně chytla. Honzík mě utěšoval, že to není moje vina a zjišťovali jsme, co mě bolí a jestli se můžu hýbat. Opatrně jsme sešli zbytek kopce, jen pár kroků a šli směrem k táboru. Honzík mě musel podpírat a mě pomalu odcházelo, co mě bolí a jak mě pálí rozbité nohy. Začala jsem pak opakovat, že mě děti tak nesmí vidět, že nemůžu takhle do tábora a že jsem jim zkazila slib a jak jsem hloupá… Signál na mém mobilu nebyl, a tak jsme se dohodli, že dojdeme těsně k tábořišti a Honzík půjde pro pomoc. Když jsme ale přešli potok, tábořili tam dva lidé, co si předtím u nás v tábořišti byli pro vodu, že nás slyšeli křičet a jestli je všechno v pořádku…

Jak mě uviděli, nějak se dohodli, že mě pohlídají a Honzík zaběhne pro pomoc, že se sanitka zatím volat nebude, když mám maminku zdravotní sestru. Slečna opakovala, že mám rozbitou hlavu a na sobě strašně moc krve…

V dalším okamžiku přiběhl Honzík s rodiči. Znovu jsem začala brečet a šly na mě mdloby. Taťka mě podepřel a s mamkou mě utěšovali, že to bude dobrý a v pořádku. Pak se tam zjevila teta kuchařka v autě s B., naložili mě a jeli jsme do nemocnice. Jen jsem se klepala a brečela… Mamka měla můj mobil a skoro hned přišla SMS od múzy (tu jsem si přečetla až o pár hodin později). Nic mi nedocházelo a přestávala jsem vnímat, co přesně se děje, maminka mezitím telefonovala s taťkou, aby slib proběhl tak, jak má…

Když jsme přijeli do nemocnice, pomohli mi lehnout na lehátko a sestra na mamku řvala, proč nezavolali sanitku a jaktože u sebe nemám žádné doklady… Všude byly na stropě světla a bylo to nepříjemné. Když jsem se octla u doktora, byli tam 2 (ale maminka pak říkala, že jich bylo mnohem více, jen jsem nevnímala…) a nejprve se soustředili na střed těla – klíční kosti, ledviny, slezina, vnitřní krvácení, záda… Nic z toho mě ale nebolelo… Když jsem musela pevně zmáčknout levou rukou kvůli neurologickému vyšetření, jen to bolelo a nešlo… Doktor pak začal psát zprávu a sestra začala umývat – čistila hlavu a obličej, jestli to není na šití, pak prsty, jestli tam nemám něco vražené a nakonec velkou houbou nohy, odkud to vlastně teče… Ruku mi dali do šátku, to se mi začalo ulevovat, ale všechno pálilo, bolelo a já byla unavená. Maminka mě vezla na rentgen – natlučené koleno a loket, se kterými se mi špatně hýbalo, hlava, krční páteř.

Vše bylo v pořádku, ale doktor zapomněl na levý prostředníček, se kterým jsem nemohla hýbat, a tak cestou na oddělení se ještě kontroloval. I sono bylo v pořádku, čemuž nikdo nerozuměl. Na oddělení jsem dostala „anděla“ na převlečení, vyplnil se příjem a zavezli mě na pokoj, kde jsem čekala ještě na podrobné neurologické vyšetření, které bylo taky v pořádku. A na několik dnů se mým kamarádem stal led na lokti. V sobotu ráno jsem si šla opláchnout obličej. Mělo to být poprvé, co se uvidím v zrcadle. Tušila jsem, jak budu vypadat. Cítila jsem chuchvalce krve ve vlasech, cítila škrábance na obličeji, viděla dobité ruce a nohy. Ale mýlila jsem se, sama sebe jsem se v zrcadle lekla. O kolik horší musel být na mě pohled, když jsem ani to nejhorší neměla z obličeje a nohou umyté… Brečela jsem, protože loket mě bolel, já ruku nemohla narovnat a nemohla zmáčknout ani kliku, natož zvednout ruku, abych se učesala. To vědomí mě děsilo… V sobotu v poledne přišli rodiče i s Honzíkem, maminka mi pomohla s koupáním a zařídila mi výměnu prostěradla – přece jen bylo od krve, jak mi v noci nezaschly úplně nohy a hlavně mi z vlasů padal mech a hlína, kterou mi maminka konečně pomohla umýt. Tak jsem se hned cítila jako člověk a o trochu lépe. A začala se trochu smát, protože mě Honzík trefně nazval lesní divoženkou. Odmítala jsem léky na bolest, ale postupem času jsem je přijala a musela si zažádat o prášky na spaní. Nemohla jsem spát jak bolestí, tak tím, že jsem to měla pořád před očima.

V pondělí mě pustili domů a já zhruba ležela, chladila a snažila se spát s prášky. Postupně mi opadávaly strupy na obličeji i nohou a ruku jsem mohla pomalu narovnávat, ale nebylo to ono… Moc jsem se styděla za své nohy a nosila jen dlouhé kalhoty, trička s rukávy a naučila se česat vlasy jiným způsobem, kterým jsem dokázala zakrýt strupy na obličeji a zamaskovala místečko, kde mi pád vytrhl vlasy a postupně mi tam dorůstal ježeček (jakou jsem z něho měla radost!).

S rodiči jsme si opakovali Žalm 91,11–12 – první verš, který mi maminka v sobotu ráno zavolala, že ho otevřela, když přijela po vyšetření domů. Pak jsme nacházeli i další Žalmy, které jsem najednou chápala v jiném světle, protože jsem je prožila. Od té doby mám lepší a horší chvilky. Mám strach z rychlosti, risku a hrůzu ze smrti, že by byl konec a já blízkým neřekla, jak mi na nich záleží a nešlo to ani změnit…

Nedokážu o tom ani moc mluvit a když začnu, neřeknu detaily, takže lidé nechápou, že to bylo tak zlé… Navíc některé věci posuzuju jinak a mám částečně přerovnané priority, což na některé také působí zvláštně… Zůstala mi na lýtku 12cm jizva – stydím se za ni, stejně jako za kolena a drobné jizvy u kotníků… Ale je to připomínka toho, jak mě Bůh miluje a snesli mě Jeho andělé ze skály, aniž bych si nohu poranila o kámen…

 

Naučila jsem se nosit buď dlouhou sukni nebo jednu kratší sportovní s legínami pod kolena, které zakrývaly jizvy a strupy. Pak jsem zjistila, že to jde skoro bez problémů zakrýt pohodlně náplastí. Na dovolené s přáteli o dva týdny později jsem začala rozcvičovat loket plaváním, dokonce jednou rukou zvládla zahrát volejbal a měla neskutečnou radost, když jsem jeden večer konečně zvládla usnout z ničeho nic bez prášků přirozenou únavou beze strachu. Ruku jsem dlouho nemohla pořádně narovnat a děsilo mě, že bych nehrála na klavír, protože to nešlo uvolnit. Ale na dovolené jsem plavala, nemohla jsem moc, velmi mě to unavovalo, jenže v těch pár chvílích jsem si uvolnila potlučené klouby a nabrala snad ztracenou sílu.

Momentálně ruku krásně narovnám, když ji sice narovnám úplně do roviny, trochu bolí, ale úplně narovnat ji nepotřebuju na žádnou činnost a hlavně to nikdo přirozeně nedělá, takové narovnání. Jizva mě občas pobolívá, všímám si, že podle počasí, ale když jsem ji včera promazávala, všimla jsem si s radostí, že je zase o malinko více zahojená a začínají mizet bouličky pod ní. Pár jizviček na kotníku a potlučená kolena nepůjdou za dvě léta poznat pod opálením, odřeninu na obličeji vidím jen já a ježeček v ofině mi nádherně dorůstá. Co tatínek nechápe, je jedna prostá věc – šli hned v pátek na Krkatku pro slibový odznáček, co mi vypadl z kroje, turbánek, brýle a hodinky. Brýle našel tatínek složené na nejvrchnějším mechu. Ptal se mě, jestli jsem si je snad sundala, protože kromě toho, že mi je v optice malinko srovnali, jsou bez škrábnutí a ležely složené tak, jak je skládám např. před spaním. Hodinky našli kousek pod brýlemi na jiném mechu, pouze rozepnutý pásek a trošku poškrábané sklíčko, ale jinak bez újmy. Turbánek i slibový odznak našli ještě níže. A cestou překračovali věci, co mi prý mohly velmi ublížit. Kroj jsem měla jen od krve, žádné roztrhnutí, poškození, zničené byly pouze moje plátěné kalhoty. Když jsem po návratu z nemocnice prala šátek, kroj mi maminka vyčistila předtím, divila jsem se, jak dlouho z něj tekla krev… Zkrátka celou tuto událost, zkušenost chcete-li, beru jako jeden obrovský dárek, který jsem dostala. Každý si to může vykládat jak chce, ale vnímám, že jsem dostala od Pána Boha dar života… A tak jsem se chtěla podělit. (Však jedna sestřička v nemocnici při vizitě se ke mě naklonila a povídala: „Poděkovala jste Pánu Bohu? Dokážete si představit, jak obrovské štěstí jste měla v neštěstí?“ Nikdy jsem ji pak už další dny neviděla…)

krkata baba

Krkatá Bába – skalní útvar, který jsem z tohoto pohledu chtěla Honzíkovi ukázat. Z podzimu před dvěmi lety, kdy jsem tam byla poprvé.

Příspěvek byl publikován v rubrice Na přání a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „Čas to říct…

  1. Berry toto mě tolik vylekalo, jsem vděčná, že jsi v pořádku a zdravá! Četlo se to opravdu s bolavým srdcem. Nevím, kdy se to stalo, každopádně děkuji Bohu, že jsi živá. Muselo to být hrozné, člověk si něco takového vůbec nedokáže představit. Jsem moc a moc ráda, že jsi z toho vyvázla takhle, Bůh tě musí vážně milovat, aby ne, vždyť jsi takový výjimečný člověk, který dělá dobré skutky každou chvíli, obšťastňuje druhé. Takový zázrak:).. A jistě máš kolem sebe lidi, co tě také milují, a ty zase je. Pořád jsem nějak doufala, že se ti to třeba jenom zdálo.. Ale ono se to opravdu stalo.. Říkám si, jak je ten život vlastně pomíjivý.. Jak se v jednu chvíli může všechno změnit. Lidé by si měli života více vážit.. Mnohých věcí si ale začneme vážit až když je ztratíme.
    Jsi pořád tady Berry, jsi zdravá, i když s jizvami, doufám, že i ty se brzy zahojí. Vzpomínám si také na tu situaci s větví, co na tebe spadla.. Sestřička měla pravdu, máš štěstí v neštěstí a to je moc dobře:) Jsem ráda, že jsi zdravá a že jsi z toho vyvázla:) Jsem ráda, že jsi:) A také doufám, že už se ti nestane nic podobného a tvůj anděl tě bude bedlivě střežit:)

    • Nechtěla jsem nikoho vylekat, vše je už v pořádku, chci se jen podělit o něco, čemu nerozumím, rozumím jen tomu, že je to obrovský zázrak. Stalo se to před půl rokem, první týden letních prázdnin… A souhlasím s tebou – mám od té doby maličko přehodnocený žebříček hodnot. Nejsem Bohu vděčná za to, že se to stalo, ale jsem vděčná za to, co to se mnou udělalo a co jsem si z toho vzala (možná je to skoro to samé, ale není ;-)) Já jsem dítě, jež zázraky doprovází 😉
      Ne, nechci to zlehčovat, je to obrovský Boží zázrak. A jizvy se během jednoho, dvou lét ztratí pod opálením. Ta jedna možná ne, ale ta je už jizvou vděčnosti, modelkou totiž stejně nikdy nebudu 😉 A vzpomínáš si dobře. Někteří lidé mi to připomínali, že už vím, jak v tom chodit, ale paradoxně toto jsou dva úplně rozdílné úrazy…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.