Tam bylo vše tak ideální a skvělé,
nezvládnu to ani vypovědět celé,
prostě začnu od začátku,
popíšu naši vzpomínku.
Týden kdesi v Čechách strávený,
mobil musí být zahozený,
odkázána na své nitro a vše kolem,
tiším se v lesíku nad vřesovým polem.
Vzdávám Ti, Bože, chválu za přírodu,
vděčná jsem za to množství lesních plodů,
ostružinu, co mi sama padá do dlaně,
nechutná mi ani kysele, jen nasládle.
Procházím lesními zkratkami,
vybočím z cesty, jdu loukami,
sedím na pasece na pařezu,
vítr čechrá mých pár hnědých vlasů.
A když sedím na žebříku na oboře,
zmizí z mého srdce také každé hoře,
pozoruji výhled do krajiny, zhasne,
však v noci pár hvězd na obloze vysvitne.
A bonus k tomu? Nová přátelství,
některá dokonce nadnárodní,
každodenní život je najednou tak prázdný,
přináším si tedy kus vzpomínky – navždycky.
Moc hezké Berry,
určitě si ty vzpomínky uchovej co nejdéle a hluboko ve své paměti, aby když ti bude úzko, smutno, sis na ně mohla vzpomenout a pousmát se :-).
Paměť okorá, ale srdce nerezaví, tam jsou zakořené už 😉
Moc pěkná vzpomínka, Berry! Slunce, seno, jahody.
A taky pohoda, letní lásky, přátelství, jahůdky, ostružiny (tak pěkně popsané v tvé básni)..
Moc pěkné.
Paradoxně tato vzpomínka je na jeden jediný týden prázdnin, kde ještě paradoxněji o lásce nebyla ani myšlénka 😉 A možná proto je tak kouzelný 🙂 Ale děkuji za chválu 🙂
Takže jsi zaklela své vzpomínky do veršů. No, bodejť, když má člověk krásnou vzpomínku a pohraje si s ní, určitě to vněm něco zanechává. Píšeš opravdu o takových pěkných věcech i o správných hodnotách a přátelství je mezi nimi. Kéž jsou takové hodnoty věčné!
Alespoň v srdci mohou být 😉
Pingback: Myšlenkové vyhrknutí | Berry