Ano, přesně dnes mám za sebou půlku prázdnin. Chcete vědět, co jsem do teď dělala, nebo nene? I kdyby ne, tak nečtěte, já to stejně napíšu a doprovodím 3 fotkami (to je oběť, víte jak často v poslední době fotky nedávám…).
Takže, nejdřív něco těsně před prázdninama (ke konci článku pochopíte proč to sem motám). Má středoškolská odborná činnost, ve které víte, o co jde (případně si přečtěte komentáře u Bez titulku). Takže jsem si objezdila celou republiku, vrtala a sbírala kytičky .
Pak pokračovala škola, ale 1. 7. začaly prázdniny mým odjezdem na tábor. V sobotu večer jsem sice odjela na svatbu mých kamarádů vedoucích, ale v neděli už byla zase u dětí (původně abych jim stihla prohlídnout klíšťátka, ale už spinkaly, což bylo moc dobře). Bylo to tam moc fajn. Měli jsme husitský tábor se vším všudy. Každé ráno a večer jsme se zabývali jednou osobou z této doby a věcí, kterou objevili a ukazovali – špatný život žebravých mnichů, právo všech pít z kalicha, … Také hry byly tematické a k době – vyloupení kláštera husity (zde jsem hrála křižáka a malé holčičky se mě nějak bály, jakoby mě nepoznaly), cvičení se ve zbrani, pochod podle mapy, první pomoc a spousta dalšího. Mám ty děti čím dál raději. I když s nimi trávím tolik času a sama si nemůžu věci vyzkoušet, protože pro ně něco pomáhám chystat, takže jsem se třeba těšila, že si zastřílím ze vzduchovky nebo vylezu po lanovém žebříku na věž, ale nepovedlo se. Hlavně mě už mají prokouknutou. Když byl pochod podle mapy, měla jsem stanoviště, které jsme vymysleli až na trase – poznávání rostlin. A když dorazili, ptali se, co mám. Můj malý bráška hned vyhrkl: “No, ty máš určitě zase něco z přírody!” A bylo. Takže jsem se dozvěděla, že jetel je pažitka a kapradí kopr nebo kopretina. Že se dub plete s bukem je však pochopitelné, to se stává i velkým, jako třeba občas mě . Jsem moc šťastná, že mě děti pustily i do svých životů. Prozradily, jaké mají sourozence, co mají rádi. Takové ty osobní rozhovory po chvilkách nebo při prohlídce klíšťat, to jsem se dovídala nejvíce věcí. Měla jsem i jednu hlídku za dvě malé holčičky. Když jsem tu menší budila v 6 na hodinu, až mě to zabolelo. Chuděrka nebyla schopná se vůbec vzbudit, ale pak měla venku kamarádku, jmenovkyni s neobvyklým jménem a už to jelo, zase celou hlídku prokecaly babizny . Když šly děti den před odjezdem na procházku, musela jsem malovat diplomy. Malovat zní moc vznešeně, nějak napsat :-D. Ale vedoucí mi donesli květinky, které pak v zavařovačce zdobily jídelnu. A abych dětem byla co nejblíže, udělala jsem si orlí pero hladu . Zrovna když byly langoše, pche. Po poslední noci (viz. báseň) jsem byla velice nesvá a od rána brečela. Ti nejstarší zmateně přišli za mnou, sedli si ke mně a ptali se, co se děje, mlčeli, byli u mě. Jsou to zlatíčka a já jsem moc šťastná za ta přátelství, za krmení labutí, prohlížení klíšťat, počítání při koupání ze břehu, pomoc v kuchyni s bramborama na tobogánu, hod kopím (kdy jsem některé mladší kluky přehodila a nevěřili, že jsem holka), jeden a půl noci pod širákem, jeden den ve skupince Náchod, kopretiny na břehu rybníka, moje protivné rozcvičky a kytičky nebo jahůdky či třešně od vedoucích.
Zpátky domů jsem se nevracela s dětmi, ale zůstala v tábořišti s mými kamarády ze staršího oddílu, do kterého od září nechodím. Měli jsme rozlučkový tábor. Mrzelo mě, že jsem nebyla na puťáku, ale děcka stejně chodily po asfaltu, takže nic moc… Tábor jsme strávili cestou kolem světa a navštívili Čínu, Peru, Nový Zéland, Grónsko a Keňu. Každý den v jedné zemi s jejími informacemi, zvyky, úkoly. Pili jsme čínský čaj s celou tradicí – umění čaje, dělali eskymáckou olympiádu, měli Maurskou zkoušku dospělosti, jedli kiwi pomazánku, hledali poklad Inků (co nenašel Indiana Jones), měnili až vyměnili cibuli atd. Měla jsem čas fotit, spát, čistit si zuby :-D, stavět věž ze které vzniklo prasátko, jíst, bavit se, přemýšlet, vyrovnávat se. Bylo to naposled… Ale stálo to za to.
K tomu měnění. Dostali jsme cibuli, tu vyměnili za čokoládovou tyčinku, trojbarevnou Milku, minutku ve tvaru prasátka, originální přívěšky z Kanady (na obr.), klokoč (na obr.) a broušenou květinu, která je teď na Aukru (protože si ji nikdo nechtěl vzít, aby neurazil ostatní).
Vrátila jsem se z tábora a začala pracovat :-D. Jsem zpátky u své Středoškolské odborné činnosti (ročníkové práce). Strávila jsem týden v laboratoři, kde jsem chystala vzorky (sušila a mlela před prázdninama), takže přelévání kyselin a tak . Byli tam na mě moc hodní, ochotní, milí a když jsem v pátek končila poslední várku, bylo mi to strašně líto. Ale kolegyně povídaly, že v nejlepším se má přestat. Pak týden doma a uklízení po reklamaci podlah. Měla jsem ruce úplně umaštěné od leštěnky, jak jsem napouštěla skříně v obýváku (jsou stejně staré jako já a gauč maminka vybírala v porodnici ze vzorníčků, co tatínek donesl , ale gauč už musel letět a budeme mít nový).
Tak co, jak mi to v plášti sluší? Uvažuji o změně vysněného povolání. Směr? Výzkum…
Jsi pěkně opálená? Nebo je to fotkou? Je vidět že sis to krásně užila. Jo, děti přirostou rychle k srdci. Děkuji za přání.
Skvělá reportáž. Taky se mi zdá, že jsi pěkně opálená. A ten tábor musel být luxusní, tolik zajímavostí a her! Perfektní nápady s těmi státy. Kapradiny a pažitky mě rozesmály.
Takže už se ti rýsuje budoucnost? Skvělé!
pavel: No, trošku fotkou, ale když žiji v lese, jsem hnědá 🙂 (není to špínou!). Mimo jiné i proto brašule říkává, že stačí říct slunko a já jsem jako čokoláda. Za přání není zač ;-). Děti jsou příjemná radost, i starost.
Vendy: Och, děkuji za chválu :-). Tábor byl velice luxusní, hlavně dva a půl týdne v lese, co více si mohu přát :-)))). Budoucnost se mírně pořád mění, ale už konečně vím, že to bude chemie, biologie ;-).
Waú, tak to koukám, jak jste si to pořádně užili. Na takový zajímavý tábor bych jela hned. Něčemu se tam přiučit a navíc se i pobavit 🙂
Ale mám zkušenosti, že děti většinou tak dlouho na táboře nevydrží, většinou se jim stýská, tak jste tam asi měli větší děcka ;-).
Si krásně opálená, mě už to chorvatské sluníčko opadlo, takže nikdo nepozná, že jsem vůbec někde byla :D.
V plášti ti to vážně sekne, taková milá dívčina, jako jsi ty by se jim určitě hodila :-).
Elisis: Bylo opravdu zajímavé s malýma prozkoumávat husity a pak sama poznávat jiné kultury. A ani nikam nejet ;-). No, ty naše byly šikovné ;-). Pravda, občas poplakaly, ale tak normálně. 25 dětí, půlka do 10 let (tzn. nejmladší bylo čerstvých 7 a nejvíce byla zastoupena kategorie dokončených druháčků, takže zas tak velké děti jsme neměli, průřez). Ale je také pravdou, že starší děti nám s malýma obrovsky pomáhají, aby se jim nestýkalo tak se jim věnují a pomáhají jim. Ale pozná, z vlasů ;-). Já budu letos nejdál na Slovensku 😀 (jediné zahraničí letos, trošku výsměch oproti loňsku :-D), ale nestěžuju si;-).Děkuji, bylo to tam moc skvělé, asi hlavně kvůli těm lidem :-).
Tak, ano, já souhlasím s tím, že plášť ti sedí dobře, takže povolání, kdy ho na sebe oblékneš, bude přitažlivé, asi nejen pro tebe 😉 Tak, už se nedivím, proč tolik nebloguješ, máš jiné a kouzelné zážitky 🙂 Musím říct, že ti tak pěkné prázdniny závidím, tedy v tom smyslu, že by se mi také líbilo prožít něco takového. Nj, skvělé 🙂 Jo a děkuji za pěkné komentáře u mě na blogu, odepsala bych ti tam, ale víš, jaké tam mám teď problémy, opravdu, ale opravdu mi nejde komentovat
Mniška: Tolik lichotek, až se z toho červenám, a to jsem to řekla s nadsázkou tady a jak jste se toho všichni chytli :-). No, jediné štěstí, které mám, je, že mě to baví, jinak bych asi na letošní prázdniny (ne)pěkně nadávala.
Žirafka: Komentář byl smazán, netýkal se článku.