Strach

Každý někdy trpěl nějakým strachem. A nějaký také má. Každý z nás se někdy bál. Ti slavní Nebojsové vymizeli, či jsou v pohádkách. Strach je naší součástí a kdybychom ho neměli, nemůžeme si jen tak přirozeně žít. Taky nás nesmí přímo pohltit. Proto máme víru. Kdybychom nevěřili, ani nevstaneme z postele. Musíme věřit, že ne všechny auta nás nepřejedou, věřit, že autobus jede tak, jak to je napsané v jízdním řádu. Že když si koupíme jídlo v obchodě, není to slitina jedovatých látek, ale hodnotná potrava. Bez víry bychom nebyli. Jenže také nemůžeme věřit slepě. Být naivní. Tento svět je zvláštní.

Strach je kamarád s předsudky. No, bylo by to zvláštní, kdybychom neměli strach z cizích lidí. Minimálně v tom útlém věku – děti by otevřely komukoli, protože by mu přece věřily. Raději nedomýšlet.

A co moje osobní strachy, možná vás napadá. Také se bojím, samozřejmě. Něčeho více a něčeho méně. Začnu od těch malých. Asi. Když jsem byla malá, byly pro mě strašné stezky odvahy. Všichni to věděli, tak na mě byli milostiví a neskákalo na mě těch strašidel tolik, jako na jiné děti. Jsem za to ráda, protože „umělé“ strašidla nemusím. Navíc jsem zjistila, že mnohem výhodnější je jít stezku, když děti ví, že tam žádný vedoucí není, to je teprve stezka odvahy ;-). Aspoň na mě osobně to více působilo. Větší strach mám při noční orientační hře. Strach mám proto, že nemám téměř žádnou orientaci a při jedné takové jsem se ztratila s mladším kamarádem. Neměla jsem ani strach z toho, že jsem se ztratila já sama. Ale z toho, že mám za něj zodpovědnost a ztratili jsme se. Naštěstí jsme narazili na druhou dvojici, která přemýšlela stejně jako my a za dvě hodiny jsme našli vedoucí, kteří šíleli strachy. Od té doby musím mít povinně mobil ;-). Strach z odpovědnosti, ten je velký. Stejně jako zodpovědnost. Proto jsem měla strach, když jsem si v 15 musela jít pro občanku. Odhodlávala jsem se asi víc jak půl roku, takže jsem málem dostala pokutu za pozdní žádost. Naštěstí to bylo jen napomenutí.

Co dál. Pak jsou obvyklé věci, které mě nenapadnou. Nemám ráda a bojím se města. Bojím se po setmění (klidně v zimě v pět) chodit po městě sama. Když je ale noční hra ve městě, nebojím se tolik, protože jsem s někým a vím, že vedoucí tam chodí a mají o nás přehled. Mám strach ze tmy, jako asi každý. Ne nějak moc velký, ale někdy mám stavy, že v ní nevydržím. Mám strach z místností, kde jsou nízké stropy – jako by to na mě padalo. Mám strach z adrenalinu, že jednoho dne najdu takový, který mě pohltí. Je toho plno a nechci na to vzpomínat, protože bych zjistila, že se bojím vlastně všeho. Teď se rozepíšu o asi třech největších „strašácích“.

První jsou auta. Myslím, že je to způsobeno tím, že mě kdysi jedno srazilo. Naštěstí jsem byla relativně malá, takže jsem strach celkem brzy překonala. Přesto mi nedělá dobře, když jedu s řidičem, který vědomě překračuje příliš rychlost, zahrává si a myslí si, že auto dokonale ovládá. Nemám ráda takové sebevědomé lidi, u kterých stačí málo a srážka je na světě. Možná i to je důvod k obavám, že řidičský průkaz nikdy neudělám. Ujedu já nebo nějaký jiný šílenec do mě vpálí. Ale třeba to časem překonám a řídit budu. Zatím je zbytečné si to řešit, je brzy, přesto mám nechuť.

Další strach bych nazvala budoucnost. Moc se bojím budoucnosti. Když něco není naplánované nebo nevím, jsem strašně nervózní. Nevím, co chci v budoucnu dělat, co jít studovat a tudíž z čeho odmaturovat. Trochu jsem se posunula, ale teď se mi to vše opět zhroutilo a já jsem na začátku. Teoreticky je jedno, z čeho budu maturovat, protože všude jsou na přijímačky OSP. Jenže kdybych se přece jen rozhodla pro medicínu… Ale co, mám čas, takže proč se tím nervovat. Nějak to snad dopadne. Pak mám strach, že když bych se na tu vysokou dostala, nelíbí se mi nový zákon o školném. Představa, že dokončím vysokou s dluhem 100 000 nabízí opravdu krásné výhledy na začátek života. Chci mít velkou rodinu, ale s dluhy a téměř žádným porodným jim zajistím opravdu krásné dětství. Bojím se, že se narodí nemocné a já se o ně nezvládnu starat. Bojím se o věci, které jsou daleko, nejsou a ještě se určitě změní. Ale mám strach. Mám strach z budoucnosti, jak to bude. Jenže to je zbytečné. Vždyť v jedné moudré knize (říká se jí Bible) se píše: Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. … Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím Vám, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Podle mě to neznamená, abych se na život vykašlala a nechala ho jen tak plynout, ale také ne to, abych se soustředila a nespala, co budu v budoucnu dělat a měla takový strach. Však, nějak se to zvládne, ne? ;-)

Poslední strach a v současné době úplně největší mám z bouřek, větru a stromů. Vím také naprosto přesně proč. Jeto ovlivněno mým zážitkem, těsně před prázdninama, kdy jsem moc nebyla na blogu a vkládala píseň od Nohavici (Mám jizvu na rtu). Tenkrát jsem o tom ani vůbec nechtěla mluvit a říkala – možná někdy. To možná někdy asi nikdy nenastane. Strach mám proto (a nyní začnu mluvit obrazně, trošku kopíruju slova jednoho kamaráda), že mě jeden strom trošku víc objal. Já z toho byla tak v šoku, že mě konečně nějaký objal (pár měsíců před tím jsem hledala nějaký dobrý strom, na který bych si mohla vyšplhat, ale žádný nenašla). Jenže mě objal trochu nemotorně. Moc si toho už nepamatuju. Jen ruku v sádře, rentgeny a rozbitý skřipec. Asi se panu stromu líbil a chtěl si ho víc prohlédnout. Od té doby sebou trochu cuknu, když je bouřka s větrem. Třeba to časem přebolí.

Strach je součást života. Bez něj bychom šli bezhlavě příliš často do extrému. Je to náš mantinel. Někdy mě dost štve, jindy jsem za něj ráda. Nevím, co víc bych dodala.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články jinaké a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Strach

  1. Strach je přirozená součast člověka. Pokud někdo tvrdí, že nemá strach, tak maskuje strach obrovský a nebo má nějaký neurologický problém. Každý se něčeho bojíme, něčeho méně, něčeho více, ale každý má toho svého strašáka – od bubáků až po třeba vydírání – což bych nikomu ani sobě nepřál..
    Občas se bojím výšek, nerad chodím na úřady :-), když jdu někam poprvé, tak mám divný pocit, neznámá situace, prostředí, prostě cokoliv, co pro mě není normální, nebo co neznám..
    A co váš strašák?

  2. Strach je i důkazem pudu sebezáchovy. Kdybychom se nebáli, byli bychom mrtví. Skákali bychom z okna ze třetího patra, chodili mezi jezdícími auty nebo si zaskákali z letadla bez padáku. Držkovali bychom s našimi ředitely a manažery a byli bychom bez práce. Provokovali bychom násilníky a skončili někde ve špitále…
    Napsalas o strachu dobrý článek a docela si dovedu představit tvůj strach před stromy, zejména když je vichřice – když je člověk v určité situaci, už reaguje jinak. To samé v autě. Myslím ale, že svoji averzi vůči autům překonáš a řidičák si uděláš… riziko, že do tebe někdo napálí,je stejné, i když jdeš pěšky přes přechod a máš na semaforu zelenou.
    Taky docela chápu tvoje obavy z budoucnosti – začít hned s velkými dluhy není moc perspektivní. Největší ironie je, že ti, kdo dnes zavádějí školné, studovali zadarmiko. Ale to je život, bohužel, přináší spoustu změn a většina těch změn je k horšímu. Paradoxně si myslím, že ta minulá doba (na kterou kdekdo nadává) byla možná nejlepší doba. Jasně, nebylo tolik vymožeností, počítače byly velké krávy přes celou místnost, o mobilech jsme si mohli nechat zdát a spousta věcí nefungovala. Ale byl větší klid. Lidi měli víc času sami pro sebe.
    Ha, to jsem se zase rozepsala, moc pitvám.
    Ještě jsem chtěla reagovat na jeden citát – myslím že vím, jak jsi to myslela, ale hned mi vytanula na mysli jiná věc…
    “Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou” – to je citace z Bible, ale já bych dodala ještě jednu věc: neplatí daně, neplatí pojištění, neplatí elektřinu ani plyn. Nemusí se oblékat, obouvat, ani kupovat potraviny.
    Ale pravda je ta, že člověk by neměl moc přemýšlet o budoucnosti, bo by se taky mohl zbláznit. Ono to nějak dopadne, a zatím ty konce nejsou nejhorší…

  3. se strachem se to hlavně nesmí přehánět, jinak člověk ani z domu nevyjde 😀
    byl jsem u tvého bratra, bude asi citlivý člověk, ale komentář jsem mu neposlal, protože má blog na hesla a ty já obvykle stejně zapomínám 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.