Slunce si dralo cestu přes lesy, louky, paseky a mýtiny. Sluneční paprsky se snažily dostat úplně všude, dodat všemu energii a pozdravit. Začínalo ráno, začínal nový den. Vše se začínalo probouzet k životu. I na jedné mýtině, kde bylo něco jinak, než obvykle. Ležely tam dvě osoby, jedna zabalená do deky a druhá, jako by ji hlídala celou noc. Obě spokojeně spaly. Teda do té doby.

Jedna z nich byl chlapec. Nuceně otevřel oči, sluníčko ho totiž šimralo a on se před ním neměl kam skrýt. Trhl hlavou doleva, odkud ho něco sevřelo za ruku. Ne něco, ale někdo. Ona – jmenovala se Monika. Dlouze se jí díval do obličeje, po kterém ji začal za chvíli hladit, aby se zklidnila ve svém trhaném spánku. Po chvilce se povedlo, ale trochu jinak. Začínala se probouzet. Starostlivě se na ni podíval, pousmál se a ona mu odpověděla úsměvem. Vzdychla a skulila si hlavu k němu na hruď. Levou ruku jí podložil pod ramena a tou druhou ji hladil po vlasech. Přiklonil se k ní a začal jí šeptat do vlasů. Šeptal jí, jak ji má pořád rád, ptal se jí, jak se vyspala, jestli si odpočala. Najednou se od něj odtrhla, podívala se na něho zkoumavým pohledem a položila otázku, které se tolik bál.

„To včera. Byl to sen nebo…?“ Neměla dostatek sil to ani vyslovit. Místo toho na něj upřela své pomněnkově modré oči, ve kterých se vždy začal ztrácet, jakmile do nich nahlédl. Její dlouhé hnědé vlnité vlasy jí s očima dávaly to kouzlo, které miloval. Co jí měl říct? Nedokázal se soustředit. Jak jí vysvětlit, že to nebyl sen. Nechtěl ji zranit, chtěl ji povzbudit, ale měl pocit, že padá někam hluboko, do prázdnoty. Zhluboka se nadechl, pravou rukou ji chytil za dlaň a rozhodl se k odpovědi.

„Ne, nebyl to sen. Tvoji rodiče včera opravdu měli smrtelnou nehodu. Je mi to moc líto. Ale nejdřív mě nech domluvit. Ještě tu máš sestru. Je mladší sice jen o pár let, ale potřebuje tě. Já taky. Ještě nezapomeň na naše sny, se kterými tví rodiče souhlasili.“ Už nevěděl, co dodat. Jen se začínal ztrácet. Padal hluboko. Zavřel oči a otevřel je, až když ucítil její ruku na své tváři.

„Společně to zvládneme. Ano, mám tebe, mám Lili a máme i tvé rodiče, ne?“ U posledních slov už nedokázala zadržet pláč. Bylo to na ni ještě pořád moc čerstvé. „Máme je a ti nám se vším pomohou. A budou tu, budou tu, až budeme mít své děti.“ Víc už nedokázala. Řekla toho příliš na to, jak se zrovna cítila.

Stáhl její ruku ze své tváře, pevně ji chytil a políbil ji do vlasů. Pak, jakoby se to bál vyslovit nahlas jí pošeptal: „Znamená to tedy souhlas ke včerejší žádosti o ruku?“

Usmála se, sice bolestně, ale on pochopil. Objal ji a hladil po hlavě. Ona schoulená k němu propukla v pláč. Takové ráno si nikdy nepředstavovala. Sice bolestivé, ale zároveň radostné. Navíc, věřila v něco víc a to jí dodávalo sílu. Po chvíli se na něho podívala, on jí otřel tváře a pomalu vstali. „Lili i rodiče si už určitě dělají starosti, půjdeme. “ Jen přikývla a odešla na kraj mýtiny. Zaklonila hlavu dozadu a namířila tvář ke slunci. Potichu přišel za ní a zachumlal ji do deky, objal a pomalu se vydali domů. Tam, kde sice čekala bolest, starosti, ale také pochopení, láska a přátelství.

Mezitím, co se vzdalovali z mýtiny, slunce už vyšlo nad obzor, pomalu vysušilo rosu a putovalo dál. Putovalo tam, kde ještě mělo rozdat úsměvy na tvářích, usušit slzy a povzbudit utrápené, nemocné a bezmocné. Pokračovalo dodávat život přírodě, která měla taky povzbuzovat. Pokračovalo dál svou pouť oblohou.