Probudila jsem se do zasmušilého pondělního rána. Víkend byl skvělý, plný zážitků. Vrátila jsem se do svých dětských let, s celou rodinou jsme se pořádně vyblbli. Rychle jsem vylezla z postele, otevřela okno dokořán a sedla si k němu. Když jsem měla pocit, že brzo nastydnu, přivřela jsem ho, spáchala ranní hygienu a převlékla se. Franco pracuje kousek od místa, kam mám nastoupit, takže jsme byli domluvení, že mě odveze. Scházela jsem potichu do kuchyně, právě včas. Nasnídali jsme se a vydali se na cestu. Franco mě vysadil asi dva bloky od místa, kde byla laboratoř. Rozloučili jsme se, domluvili se na odpoledním srazu a já se vydala. Našla jsem to rychle, vstoupila a zařadila se do provozu. Vše bylo předem domluvené, takže žádné komplikace nenastaly.
Ponořila jsem se, pro mě, do dost jednoduchého úkolu a oddala se tolik oddalovanému přemýšlení. Takže teď tu budu jak dlouho bude potřeba. Pak se vrátím do Česka, strávím ještě den s Lukášem a jeho rodinou a pak se budu muset vydat do práce. A co bude tam, jak to bude pokračovat? Já nevím. S kým se poradit? Vždyť v tomhle mi nikdo nemůže pomoct, tohle si musím vyřešit sama. Vyrušila mě smska. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Seznámila jsem se s několika novými lidmi, dopracovala a vydala se na sraz s Francem.
Když jsem čekala na smluveném místě s kelímkem kávy, vzpomněla jsem si na smsku. Právě dojel Franco, usmála jsem se a nastoupila. Vytáhla jsem mobil, že si přečtu tu smsku. Byla od Idy. Podivila jsem se, proč mi píše zrovna Ida, proč nezavolá. Začínala jsem mít zlé tušení, které se mi v zápětí potvrdilo. Ida psala, že už stihla domluvit v této laboratoři, kde vypomáhám, že ve středu už nepřijdu, protože odlétám zpátky. Rychle jsem četla dál, proč bych se měla vracet tak brzo. Prý je v práci něco v nepořádku a urgentně mě tam potřebují. To bylo vše, víc nenapsala. Švihla jsem mobil do batohu a snažila se dívat po krajině, ale byla jsem moc rozrušená. Franco to poznal a ptal se, co se děje. Jen jsem mu odvětila, že si budu muset doma znovu zavolat a pak to řeknu jemu i Lindě. Hned, jak jsme přijeli, vyndala jsem zase mobil a vytočila Idino číslo. Zároveň jsem šla ke třešni. Ida to zvedla v zápětí a následoval dlouhý rozhovor. Nejprve jsem byla naštvaná, pak jsem začala kopat do kmene stromu a nakonec jsem podlehla panice. Jakmile jsem domluvila s Idou, ihned jsem volala Lukášovi. Tím, jak jsem mu vše vysvětlovala, jsem si to i rovnala v hlavě. Richard měl nějakou bouračku. Už je prý v pořádku a doma, má jen nějak komplikovaně zlomenou ruku. Proto se musím vrátit, protože minimálně týden nebude moct přijít do laboratoře. Teda mohl by, ale nic by s tou rukou nezvládl udělat. Takže by to bylo tak akorát zbytečné. A laboratoř nemůže vysadit provoz. Jak jsem přemítala, v důsledku toho jsem ztichla. Najednou se ozvalo: „Nejsi ještě připravená, že? I když jsi to přímo neřekla, přece jen tě trochu znám. Pochopil jsem, že si potřebuješ uspořádat myšlení a rozhodnout se, co dál.“ Zmateně jsem mlčela. Ví to až moc dobře.
„Jo. Nejsem vůbec připravená. Mimo to, ani jsem si je pořádně neužila a mám se vracet? Do nervákova?“
„Uklidni se. Běž teď za Lindou a dětmi. Nemysli na to, užij si to. Ve středu tě budu čekat na letišti i s kluky a pak pojedeme k nám domů. Probereme to i s Míšou, ta určitě něco vymyslí. Tak co ty na to?“
„Dobře. Tak se měj a pozdravuj doma. Ve středu se uvidíme.“ Zavěsila jsem. Sedla jsem si do trávy, zavřela oči. Pak jsem si rychle stoupla a šla za svou rodinou. Bylo vidět, že už čekají. Sedla jsem si k nim a začala vysvětlovat, proč se musím tak rychle vrátit. Linda mě místo toho jen objala a Franco dodal, že to chápou. Šla jsem se k sobě převléknout a získat čas na uklidnění. Za chvíli už bylo vše v pořádku a já šla za dětmi, abych splnila slib Lukášovi. Abych si to s nimi ještě užila.
To be continued…
No, takže 10. díl nám visí a já přemýšlím, jestli to ukončit nebo pokračovat.Takže pokud si to čtete, tak se mi prosím nějak ozvěte, jestli začít pomalu končit nebo ještě rozepisovat…Děkuji předem a jinak přeji pěné čtení…:-)
Pokud chceš, můžeš svoje výtvory prezentovat na písmáku. Většina lidí co tam jsou se budou snažit pomoc ti s růstem tvého literárního talentu.
Víš, žes mi nasadil brouka do hlavy? Nevím, popřemýšlím nad tím. Nemám na to dostatek odvahy…Ale určitě děkuji za skvělý tip.
Velmi pěkné a rozhodně seber odvahu 😉
Ještě jednou děkuji, ale odvahu pro zatím nemám…:-( Možná časem…Uvidíme..