Velký den

Probudila se do zasmušilého rána. Venku sice bylo nádherně, ale ona si byla nejistá. Někdo by to nazval zkráceně – čekal ji velký den. Měla hrát na koncertě na její oblíbený nástroj – klavír. Dopoledne proběhlo hladce. Všechno zvládala, rozdávala obvyklé porce úsměvů. Když se schylovalo k odpoledni, lepší pozorovatel by zjistil, že všechno už v pořádku není. Začínala být zaražená.

Když přišla domů, přemýšlela, jestli má ještě cvičit, ale rozhodla se, že už ne. Zdálo se jí to tak ohrané a přesto nedotažené. Měla čím dál větší strach. Za chvíli měl být čas k odchodu, proto se rozhodla převléknout a pomalu vyrazit. Oblékáním strávila alespoň třikrát více času než obvykle – byla tak nervózní, že se jí nic nedařilo. Poté, co splnila takto na první pohled jednoduchý úkol se vydala směr umělecká škola, kde se měl koncert odehrát.

Když přišla, bylo tak akorát, aby si to mohla zkusit. Přišla do sálu, sedla ke klavíru a zkoušela. Prsty začínaly tuhnout, ale pořád hrály. Prozatím byla spokojená a vydala se do třídy. Tam očekávala, až na ni po začátku přijde řada. Za chvíli to opravdu začalo. Mrzelo ji, že neuslyší ostatní hudební čísla na různé nástroje, ale věděla, že by ji to akorát znervóznilo. Proto seděla a čekala. Hrála téměř jako poslední a čekání se zdálo nekonečné.

Přemýšlela, čím by ty nekonečné, dlouhé a strašné chvíle zahnala. Nejdříve poslouchala dvojici mladších kolegů, kteří si to potřebovali zkusit. Ale za chvíli tam zůstala sama. Jen ona, nábytek a různé věci. Tréma se přiblížila mílovými kroky. Potřebovala ji rychle zahnat. Sedla ke klavíru a nechala prsty, aby běhaly. Z ničeho nic začala hrát svou oblíbenou píseň, ale zasekla se, protože nevěděla, jak pokračuje. Zkoušela to znovu a znovu – bez úspěchu. Sedla si na židli, hlavu opřela o zeď, zavřela oči a píseň začala sama znít v hlavě. Z jejího pobrukování ji vyrušil příchozí, který jí oznámil, že bude za chvíli na řadě.

Zhluboka se nadechla, neochotně vstala a vydala se směrem k sálu. Tréma na ní visela a držela se každého údu jejího těla. Klepala se, a proto si sedla. Masírovala si své více než ztuhlé prsty. A v tom to přišlo –byla na řadě. Vstala, pokusila se nasadit úsměv a vešla do sálu. Co nejrychleji se snažila překonal vzdálenost k nástroji skrze úklonu a snažila se dívat všude, jen ne do obecenstva. Nechtěla zkoumat, kolik je tam lidí. To může udělat potom. Dosedla a na uklidnění si spravovala židli. Když už věděla, že to nemůže prodlužovat, protože by to začínalo být trapné, nachystala ruce.

V hlavě odpočítala doby, představila si rytmus, jaký potřebuje a ponořila prsty do kláves. Nejprve nejistě, ale za chvíli vše bylo v pořádku. Na některých místech skladby se v ní zastavil dech, protože tam vždy měla takzvané okno. Teď se nic nestalo a byla si čím dál jistější, až sejí konec první skladby povedl. Nechala doznít poslední akord a v duchu si odpočítala druhou skladbu. Tu měla raději a bylo to poznat. Přestala se klepat a opřela se do prvních akordů. Najednou měla tak úžasný pocit, prsty skákaly po klaviatuře samy od sebe. Už se na ně ani nedívala, dívala se někam do dáli. Viděla před sebou odehrávat myšlenky, tváře a hrála to pro ně. Když se chýlil konec skladby, až se lekla, že to má tak rychle za sebou. Dozněly poslední akordy, pomalu vstala. Už byla klidná, vyrovnaná a se svým obvyklým úsměvem. Uklonila se obecenstvu a podívala se do místa, kde tušila známé tváře. Přidala úsměv navíc a spokojeným krokem odešla.

Když přišla domů, dala si horkou sprchu, čokoládu a lehla si na postel. Zavřela oči a nechávala v hlavě zaznít svou oblíbenou skladbu, na kterou si prve nemohla vzpomenout. Najednou ji vyrušil zvuk deště. Zaposlouchal se proto do padajících kapek. Kap, kap – jako metronom. Usmívala se. Den se povedl. Byl to její velký den – a líbil se jí. Měla z něho skvělý pocit a usínala s odhodláním, která chtěla dodržet. Bude cvičit více, ví, že na to má. A tak usínala s úžasným snem. Velký klavírní koncert, všude světla, ona je v nádherných šatech a hraje mistrovská díla, lidé tleskají. Ona potlesk odmění svou oblíbenou skladbou a úsměvem navíc…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.