Hodnocení prospěchu, chování, estetiky, aktivity, snahy… Je mnoho způsobů a věcí, které se dají ohodnotit. Ve škole to bývají ale hlavně tři okruhy – aktivita v hodině, známky z písemek a zkoušení a zájem o předmět.

Aktivita v hodině – tak to je jednoduché. Hodnotí se, jak moc se dotyčný v hodině hlásí, či zda se neučí do jiného předmětu a podobně.

Známky z písemek a zkoušení – to je už trochu složitější. Písemky jsou pro studenty trochu depresivní záležitostí, obzvláště pokud se píší v depresivní učebně. Musí se na ně dlouze připravovat ze sešitu, učebnice a někdy zajít za profesorem a poprosit o vysvětlení dané problematiky. Někdy by ji studenti chtěli odložit, protože si nejsou stále jisti a jindy by ji chtěli psát hned, protože se vyjímečně až moc dobře učili. Ale zákon schválnosti častokrát potvrdil opak. Ovšem, můžete namítnout, že existuje výjimka potvrzující pravidlo a to vám dám za pravdu. Často jsou písemky ale k ničemu – bývají hlášené a to se někteří připraví stylem „tahák vše spraví“. Nebo se to naučí zpaměti a pár dnů po písemce už nic k dané problematice neví. Když je písemka nehlášená, to se teprve potvrdí, kdo se učil a kdo ne. Tyto „přepadovky“ jsou ale velice neoblíbené a naštěstí nepříliš používané nebo je studenti tuší. Nehlášené zkoušení je ale nejosvědčenější – student nemůže použít tahák, pouze vědomosti ve své hlavě a málokdy vědomosti studenta sedícího v první lavici. Tento způsob se používá, protože musí, jinak je nevýhodný, jelikož zabírá příliš času.

Zájem o předmět – záleží z jakého úhlu pohledu se na to díváme. Například z pohledu studenta to můžeme vidět takto: půjdu na nějakou olympiádu a i když nedopadnu moc dobře, možná dostanu nějaké peníze od školy a malou jedničku – ta se vždycky šikne. Z úhlu profesora to může vypadat například takto: no jo, ale snažil/a se, i když se moc dobře neumístil/a. Příště to bude lepší a snahu musíme ohodnotit.

Hodnocení může vypadat různě a každý si ho představuje jinak. Tak nevím, co je lepší – snažit se pořád a všude nebo jen v tom, co budu chtít v budoucnu dělat, protože to ostatní je pro mne nevýhodné. Ať je to tak či onak, každý se k tomu postavil nebo postaví po svém. A jak to bude vypadat na vysvědčení? Dopředu často vědět nemusíme – snažit se máme přece pořád.