Každý má nějaké přátele. Vážíme si jich nebo je bereme jako samozřejmost? Jsou to opravdu naši kamarádi nebo další lidé žijící blízko nás?

Když mám z něčeho velkou radost, strach nebo jsem smutná, jsou tady lidi, na které se můžu obrátit. To dělá asi každý. Každý sice jinou cestou, třeba přes skype, ICQ, SMS, e-mail nebo zavolá, ale udělá to. I kdyby byl sebevětší introvert, tak si myslím, že to udělá.Někdo má na to deníček, ale asi by byl radši, kdyby to řekl někomu jinému než papíru.

Na co jsou vlastně ve skutečnosti přátelé? Lidé, kterým v případě potřeby něco řekneme a očekáváme pomoc. Myslím si, že se ale dost často stává, že myslíme jen na sebe a na naše přátele zapomínáme. Jsou to jen lidé pro případ potřeby. To asi není úplně ideální, ne? Proto nás naštve, když si kamarád srdíčko vylije někomu jinému, ale upřímně, můžeme si za to sami. Jak jsem měl vědět, že mu něco je? Tuto otázku si možná někdo položí a já mám odpověď: to přátelství nemuselo být oboustranné a pořádně jste se neznali. Je to tak těžké zeptat se: Jsi v pořádku? Jak se máš? Můžu ti s něčím pomoct?

Stejně důležité je ale taky říct, že si ho vážím. Dát mu zpětnou vazbu, poděkovat za podporu, popřípadě mu ji nabídnout. Ne každý jsme dokonalý a všichni děláme chyby. Přátelé tu jsou od toho, aby nás jemně, ale věcně bez servítků na ty naše upozornili.
Co když se pohádáme a určitě za to může on? A je to v tom případě opravdu přítel, když nemám odvahu se omluvit? Kdyby nebyly hádky, asi by to přátelství nebylo přátelstvím. I v tom nejlepším vztahu by měla být jednou za čas nějaká výměna názorů. Většinou to nebývá jednostranné. Co se nejdříve podívat na sebe, svoje chyby a pak teprve kritizovat druhé?

Asi se ptáte, jaká je tedy ta cena přátelství. Já osobně si myslím, že ta cena závisí na tom, jak máme rádi sebe samotné. Kdybychom neměli rádi sebe, jak můžeme mít rádi druhé? Můžete mi namítat, mít svůj názor, ale já vám nebudu odporovat. Každý své přátelství cítí jinak a každý se v něm jinak chová.