(Insta)cit #7

“Dobré ráno, když to půjde, zkuste dnes jít do školy nebo práce jinou cestou…” Mé nejoblíbenější formální cvičení v rámci #Mindfulness. Principy, které jsem v životě měla, jen trochu jinak. A usvědčování, že všímavost jako životní směr pro mě není, příliš mě nutí otáčet se do sebe a přestat hledět kolem sebe. Některé věci ale rozhodně za to stojí, třeba jít na procházku, dýchat a uvolnit se. Modlit se. Pozorovat podzim. Dnes jsem to zkusila ještě jinak, zapnula jsem si do sluchátek navigaci, objevila les, ve kterém jsem ještě v životě nebyla, poslouchala písničku, kterou jsem v životě neslyšela a z celé radosti, která vytlačovala předešlou úzkost z přednášek o nemocech, si šla pochovat Malinkou. Chvilka blaha. Úsměv, pochování, pobytí bez poblití, cvičení, rozloučení. Takové chvíle za to stojí… To je totiž požehnání. Nebo přítomný okamžik. Vyberte si.

Celý příspěvek

Pro Malinkou – Odpuštění

První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.

Celý příspěvek

Záhlavíčka – podzim

Švagrová s (m)Lékárníkem mají nejraději říjen – začali spolu chodit, dva roky na to se zasnoubili, dva roky na to se vzali, dva roky na to čekají Malinkou (ta to asi stihne v září, ale (m)Lékárník ji dennodenně přemlouvá, aby nespěchala :-D). Oba taky říkají, že až zda se jednou budu vdávat, že by se jim má podzimní svatba líbila a celou by mi ji zaranžovali 🙂 Prý ke mně ty barvičky ladí více než k nim dvěma. Mno, já mám ty barvičky ráda moc – dýně, obilí, listí, úroda, vše se vydává spát. Tak v předvečer podzimu kalendářního se nachystáme těšícně zde na blogu 🙂

Celý příspěvek

(Ne)malé radosti #‎100

Naposledy.

  1. Krátká, o to krásnější návštěva u malého H. a jeho maminky.
  2. Úspěšné vyřizování.
  3. Tvoření.
  4. Zahrádka.
  5. Mazanec a Hraběnčin řez z loňských jablek (čerstvých, máme bezvadný sklep) a letošních ostružin.
  6. Nejhorší zážitek byl pochválen povzbuzením, procházka.
  7. Překonání se.

Asi poslední procházka s Malinkou v bříšku, přicházející podzim a kvetoucí divizny a něco podobného petrklíčům.

So before I save someone else, I’ve got to save myself 
And before I blame someone else, I’ve got to save myself
And before I love someone else, I’ve got to love myself

(Ne)malé radosti #‎99

  1. Dospávání.
  2. Digitárium a večerní procházka domů.
  3. Umývání oken v ordinaci.
  4. Hvězdárna, borůvková zmrzlina.
  5. Pečená dýňová semínka.
  6. Pozdravení dětí, odpolední procházka.
  7. Probírání se dětstvím.

Četla jsem: je zajímavé, že vady na kráse řeší téměř každý, ale téměř nikdo neřeší své vady na charakteru…
“A jako marnotratný syn, vyzpívám se ze svých vin…”

(Ne)malé radosti #‎96 + #‎97 +#‎98

  1. Geparďátka.
  2. Výlet.
  3. Brusinky.
  4. Zahrádka.
  5. Dokončení pokojíčku.
  6. (M)Lékárníkovo kázání.
  7. Dostěhováno!
  8. Naučila jsem se pískat na trávu!
  9. Český Šternberk.
  10. Kutná Hora (“já čekal na tebe – asi si tě stejně vezmu!” = můj nerozhodně rozhodný T.).
  11. Četba knihy, kterou babička schovala pro mě, a opravdu mi měla co říct, v přírodě.
  12. Hra, splav, mnoho myšlenek, večerní chválové zpěvy.
  13. Loučení, kniha Kazatel, lumpačení a povídání s O. a botová teorie.
  14. Švestkové knedlíky.
  15. Pochvala za přípravu papírů a materiálů.
  16. Držení při mašličkování.
  17. Odpočinek při noční hře.
  18. Procházka.
  19. Slovenská rozcvička, výroba dřevěného srdéčka pomocí dláta, Jara (no ako to vaše ročné období) a šmirgl papíry.
  20. Požehnaný den plný večerního odevzdání.
  21. Konec – vše dobře dopadlo 🙂

Celý příspěvek

(Ne)malé radosti #‎95

  1. Vlci v zoo a vůbec pozorování chování zvířátek, Helan počtvrté (1, 2, 3) ve skvělé partě.
  2. Deskovky a asociace.
  3. Tatínek mi opravil skříň, zábavné odpoledne zkoumáním postelí a skříní v obchodech (schovala jsem se do šatny a našla perfektní kousek s růžičkou pro babičku! ;-)).
  4. Odpo u Maru s leknínem, který kvete 4 dny v roce od desíti do půl páté, zahrádka.
  5. Loučení s Ferdou, postýlka.
  6. Procházka, autorské tatínkovo čtení mých starších kousků – sobecky myslím, že ty tři se mi povedly (leden-únor 2016) – a probouzí to ve mě touhu zase psát.
  7. Trouba a pizzy! (trénuju na pozvání M.!)

“… kdo jsem, v náručí tvém? Po mě samé… víš, mě se stýská…” Jak moc se měníme (ve) společností(i) jiných lidí? Kde jsme doma? Kdo probouzí naše pravé já? A kdo dobro? “… chtěl jsem mlčet ale hovořím, chtěl jsem váhat, ale uvěřím…” 
Lze doopravdy mít rád jinak? Nesobecky, přejícně, šťastně? Díky Poznání.

(Ne)malé radosti #‎94

  1. CT se skvělými učitelkami.
  2. Vymalován strop.
  3. Vymalovány stěny, tatínek.
  4. Popovídání, “máš na monitoru pohled – z Dánska – od Melly!”, zasunutí 2 pacientů do MR.
  5. Nabitý RTG skvělý den,”pěkně cvičíte”, postýlka.
  6. NG fest, Malinká se mi poprvé pohla pod rukou, procházka bukovými lesy, “I saw you last week – you played the guitar!”.
  7. Svatba Z+P – překrásné odpoledne s dvěma parádními lidmi a lidmi, kteří je mají rádi; hojdání malého H., procházení se v krásné zahradě a taky jsem se párkrát doslechla, však to napíšeš do těch týdenních radostí, ne? Tak píšu a raduju se 🙂 😉 (výročně jsem našla na dvou rostlinách nasazené dva květy, které jsem v životě neviděla a má orchidej stále neodkvetla!)

(Insta)cit #6

“Bílá bílá bílá bílá, komu by se nelí-bí-lá” – pokřik bílé skupinky z posledního tábora z písničky z Příběhů včelích medvídků, který jsme dnes pouštěli malé princezně na vyšetření na magnetu, kde jsem seděla v bílém oblečení a myslela na to, jak budu odpoledne pokračovat s tím bílením pokoje pro babičku a jak mě to celou zabílí a vzpomínala na povzbuzení z předešlého dne “ty si hraješ na bílou paní?”. Ze stropu vylezlo pár šmouh, dnes se mi podařilo dokončit všechny stěny a maminka s J. udělali rámy okolo oken. Zítra tedy jen opravy. A tak jsem ležela na zemi, kontrolovala pohledem stěnu a nabírala síly a pravila: “Až budu velká, nebudu jezdit na dovolenou, ale našetřím korunky na pana malíře, aby mi vymaloval.” Jenže pak mi hrozí, že nebudu mít vybíleno, ale jelínky, jako ve starém krásném seriálu Taková normální rodinka, který jsme v dětství zkoukávali stále dokola…