“Bílá bílá bílá bílá, komu by se nelí-bí-lá” – pokřik bílé skupinky z posledního tábora z písničky z Příběhů včelích medvídků, který jsme dnes pouštěli malé princezně na vyšetření na magnetu, kde jsem seděla v bílém oblečení a myslela na to, jak budu odpoledne pokračovat s tím bílením pokoje pro babičku a jak mě to celou zabílí a vzpomínala na povzbuzení z předešlého dne “ty si hraješ na bílou paní?”. Ze stropu vylezlo pár šmouh, dnes se mi podařilo dokončit všechny stěny a maminka s J. udělali rámy okolo oken. Zítra tedy jen opravy. A tak jsem ležela na zemi, kontrolovala pohledem stěnu a nabírala síly a pravila: “Až budu velká, nebudu jezdit na dovolenou, ale našetřím korunky na pana malíře, aby mi vymaloval.” Jenže pak mi hrozí, že nebudu mít vybíleno, ale jelínky, jako ve starém krásném seriálu Taková normální rodinka, který jsme v dětství zkoukávali stále dokola…